Svatoušci

V sobotu jsem šel za svědka. Bývala by to byla svatba krásná a poklidná, kdyby novomanželé dbali jedné dobré rady. Takhle byla krásná a né tolik poklidná.

V sobotu se vdávala moje nejlepší kamarádka a brala si kluka, kterého znám taky už hafo let.

 Kamarádka i kamarád jsou oba dva realisté, a tak, aby vše klaplo a svědci neodmítli podepsat, byli jsme za svědky vybráni já s Jirkou. Jirka z toho důvodu, že chodí s ženichem na střelnici a bylo mu naznačeno (se zbraní v ruce), že by nebylo vhodné udělat při obřadu nějakou chybu. Já jsem byl na roli svědka nominován a pro ni motivován jinak a již dlouhodobě. Nevěsta totiž před pár lety prohlásila, že pokud se do jisté doby nevdá, budu se o ní muset postarat já. No uznejte sami, chybu jsem udělat nesměl a nemohl.

Vše by proběhlo v klidu a bez rozruchu v krásném prostředí zámečku s parkem, cvičným golfovým hřištěm a jezírkem s ostrůvky, na které se golfisti snaží trefovat, jen kdyby… Kdyby se novomanželé drželi dobré rady, kterou jsme jim jak já, tak Jirka dali. Dobré rady může člověk dávat, dávat opakovaně, zdůrazňovat, ale když jich není uposlechnuto, následky pak musí přičíst člověk sám sobě. Dobrá rada zněla: „Pokud tam bude kterýkoliv z nás, bude klid. Když tam budeme oba dva, bude to ještě v relativní pohodě. Ale když tam dorazí i Mike, bude zle!“

Já a Jirka jsme andílci. Fakt svatoušci. Seriózní, mladí, společenští, slušně vychovaní… Když jsme každý sám. Dokonce většinou i když jsme ve dvojici. Jenom Mike má na nás špatný vliv.

Svatba byla krásná, dobře zorganizovaná, vše probíhalo podle plánu a zejména zákaz tradičních záškodnictví byl striktně dodržován. Drobný incident, kdy bylo předčasně ukončeno portrétování novomanželů na lodičce, protože je Jiří moc soutěživý, nepočítám.

Já vím, neměl jsem sebrat ten golfový míček a zeptat se Jirky: „O co, že je netrefíš?“ Kdo mohl tušit, že jeho vrozená soutěživost bude silnější než slavnostnost okamžiku? Kdo mohl tušit, že se z toho stane regulérní soutěž? Kdo trefí loďku (10 bodů), ženicha (20 bodů) nebo nevěstu (50 bodů). Copak můžeme za to, že se nápadu chytly i okolo pobíhající děti a že když míček dopadne do vody, novomanželé jsou zkropeni?

A pak, vpodvečer, dorazil Mike. Svatební koordinátorka když zahlídla, že jsme všichni tři pohromadě, rovnou se pokřižovala. Po pravdě řečeno, já se v duchu pokřižoval taky.

„Pánové, dovolte mi připomenout, že únos nevěsty někam do hospody je výslovně zakázán oběma novomanžely!“
„Ale drahá, z čeho nás to podezříváš. Na taková místa my přeci vůbec nechodíme.“ Řekl Mike koordinátorce, svojí známe.

Tak nevinné pohledy, které jsme tou dobou v očích měli by snad obstály i jako důkaz u soudu. Koordinátorka se znovu pokřižovala a odešla varovat ženicha a nevěstu, že hrozí průšvih.

A průšvih se dostavil… Poprvé jsem viděl novomanžela fialovět a modrat. Poprvé jsem viděl zahodit a rozšlapat sotva zapálený kubánský doutník. Poprvé jsem viděl svého relativně klidného kamaráda novomanžela při pokusu zvednout Mika nad hlavu, a po pravdě řečeno, kdyby nepomohl Jiří, Mike by na zemi nezůstal… Já to vše pozoroval z loďky, kterou jsem dopravil nevěstu i se židlí na nejvzdálenější ostrůvek, a vyčkával (přesně podle plánu), co úplatou za loďku ženich nabídne, nebo jestli skočí do vody.

Nakonec vše dobře dopadlo. Ženich loďku vykoupil, pro nevěstu si dojel (sice pravda asi 10 minut objížděl ostrůvek a s novomanželkou si cosi vyříkávali), usmívající se dorazili zpět ke břehu, kde jim Jiří s Mikem předali láhev šampaňského a skleničky.

Ty skleničky, jak se vzápětí ukázalo, nebyly vůbec potřeba. Mí kolegové andílci si až příliš pozdě uvědomili, jak netaktické je předávat šampaňské novomanželovi, kterému právě provedli kulišárnu.