Na půl žerdi nebo osahání?

Jak je snadné lítat z Bruselu, pokud neznáte bezpečnostní pravidla letiště, a jak je ošemetné se tato pravidla dozvědět.

Ještě donedávna byly mé cesty z Belgie domů krásné. Vrátit auto do půjčovny, přeběhnout z podzemních garáží do haly. Vyjet výtahem, odevzdat zavazadla letecké společnosti a dojít si na rychlou véču. Po večeři na první kontrolní bod ukázat občanku a palubní vstupenku, po jezdících schodech o patro níž, projít kolem obrazu pilota - je pro mne takovým mezníkem oddělujícím Belgii a cestu domů - po dalších schodech až k tunelu. Tento tunel vede pod letištní plochou mezi letištními budovami a je vybaven jezdícím pásem, na kterém se spěchající lidé snaží prorazit postávající dvojice či trojice cestujících bezohledně nevnímajících okolí. Na konci tunelu čeká bezpečnostní kontrola.

Zatímco stojíte v řadě na pás k rentgenu, můžete sledovat kreslenou instruktáž toho, co všechno nesmíte mít v kapsách. Podle instruktáže by si člověk skoro myslel, že cestujících mužů si bezpečnostní zaměstnanci ani nevšimnou a po cestujících ženách tito kreslení svalnatí chlapíci pouze se zalíbením pohlédnou. Na pás jsem si vždy v klidu vyndal notebook z brašny, sako sundal, obsah kapes do přepravky vysypal (přesně podle instruktážního videa), pásek z kalhot vyndal a kalhoty rukama v kapsách přidržel. Průchod rámem bez jediného zapískání, vzít si tašku a letět.

Někdy snad v listopadu se procedůra u rentgenu náhle změnila. Až po průchod bezpečnostním rámem zůstalo vše při starém, ani pípat rám při mém průchodu nezačal, nicméně po každém průchodu se mě ujal někdo z bezpečnostních pracovníků, předal mne kolegovi, který mluví anglicky, a absolvoval jsem prohlídku. Vždy nejprve čelem k zaměstnanci, ruce roztažené, průzkum detektorem kovů, potom (po uctivém dotazu) "prohmátnutí"). Časem jsem si zvykl a z původních myšlenek typu "Co by se stalo, kdybych odmítl?" jsem přešel k bezvýznamnějším myšlenkám typu "Pokud v rámci korektnosti muže prohmatává vždy muž a ženu vždy žena, kdo prohmatává gaye a lesbičky?" Tato idyla trvala jen do předminule.

Předminule jsem udělal chybu. Zatímco mě bezpečnostní pracovník pohmatem testoval na přítomnost pistole přilepené k noze, napadla mne zásadní otázka, na kterou jsem se vzápětí zeptal: "Proč mne vlastně pokaždé prověřujete? Přesto, že nikdy rám nevydá hlásku, pokaždé jdu na prohlídku. Čím to je?"

"Pane to je tím, že máte ruce v kapsách. Máme tady nařízení, že každý, kdo projde s rukama v kapsách rámem, musí být zkontrolován." Tato odpověď dávala smysl a já si zapamatoval, že již nikdy nemám procházet s rukama v kapsách. Toto přesvědčení zůstalo pevným až do včerejška.

Včera jsem projel tunelem, počkal ve frontě k pásu do rentgenu, vyndal notebook z brašny, sako sundal, obsah kapes do přepravky vysypal, pásek z kalhot vyndal a... Jak si mám přidržet kalhoty?  Pokud si myslíte, že oblekové kalhoty bez pásku nepadají, popřípadě ne rychle, pletete se. Jen co jsem udělal krok vpřed, už byly kalhoty na půl žerdi a já si je popotahoval nahoru. Ostraha se na mě pobaveně dívala. Co teď? Zkusil jsem rámem projít tak, že jsem si kalhoty zkoušel přidržet vnitřní stranou stehen. Pobaveně se na mě dívala nejen ostraha, ale i ostatní cestující. Nicméně prohlídce jsem, narozdíl od nějakého Poláka, který se mi smál a šel po mě hrdě s rukama v kapsách, uniknul. A za ten jeho smích jsem se mu pomstil: prozradil jsem mu bezpečnostní pravidlo Bruselského letiště. Jen ať má příště stejné dilema, jako já.