Prvních pár měsíců jsem se přepravoval po městě hromadnou dopravou, což jsem, díky neobvykle slabé zimě a ceně jízdného, zhodnotil jako nudný a drahý způsob přepravy.
Když ke konci ledna nehodlala ukázat kanadská zima co v ní je, odmítl jsem platit torontské hromadné dopravě za služby neodpovídající ceně. S dovolením spolubydlících, pocházejících z tropických Filipín a Austrálie, které poléval mrtvolný pot v doprovodu se záchvaty smíchu, při dotazu zda bych nemohl, se vším dovolením, používat jejich kolo od začátku února, řekli, klepajíc si na hlavu, téměř jednohlasně ano. "Teď ho stejně nikdo používat nebude, je tvoje".
Sněhovou pokrývkou, která tou dobou v Torontu dosahovala přibližně ke kotníkům, jsem se od hlavních dveří domu ke garáži dostal osmi dlouhými kroky. Vkročil jsem do garáže, po levé straně stála dvě zánovní, svým zářivým odleskem oslňující kola, pro která jsem se nestačil ani nadchnout jelikož patřila někomu jinému. Pootočím svou velkou hlavu vpravo kde vidím, dvě na sobě opřená horská kola, která od těch prvních lesklých zánovních kol měli služebně namotáno asi o patnáct let víc. Obě kola mají luxusní rezavý design, jejich řetězy byly suché asi jako kanadský vtip a křičeli o pomoc pod nánosem rzi a koroze. Což z nich dělalo naprosto ideální dopravní prostředek do města, který mi nikdo nebude chtít ukrást. Vybral jsem si to červené kolo s odpruženou přední vidlicí, která ve skutečnosti není odpružená, což ukázal první sjezd obrubníku. Terénní pneumatika dávno vypustila duši a vypadala, že si užívá několikaletého odpočinku na ráfku kola. Odhodlaně s radostí v očích popadám pumpičku a plním duše vzduchem až terénní plášť opět dostává symetrický tvar. Po dohledání klíčů k zámku je pocit euforie z toho, jak to nandám místní hromadné dopravě, nepřekonatelný, mám kompletní vybavení a stačí vyrazit.
Druhý den ráno, když bylo okolo pěti stupňů nad nulou, vyrážím do práce, dvacet až dvacet pět minut metrem od domova, tou dobou jsem pracoval v restauraci, jako takzvaný "Runner, Busser, Buss Boy" já bych to nazval hovado k ruce, co dělá všechno a zároveň vlastně nic. Nikdy jsem neporozuměl tomu, proč to ty kluci kanadský dělají pět, i sedm let. Oblékám si kabát, kulicha, rukavice a sedám na červené kolo. Prvních pár šlápnutí je pro suchý řetěz a ještě sušší přehazovačku doslova utrpením, soudě dle zvuků připomínající ranní šramocení v hlavě po oslavě narozenin. Terénní vzorek se krásně zařezával do sněhové pokrývky a po několika málo okamžicích jsme byli, já a červené kolo skvělý tým. Do práce se dostávám v podobném čase jako metrem což moje nadšení ještě navyšuje. Po práci opět na kolo a hurá do školy a po škole hurá domů a tak každý pracovní den čtrnáct a půl kilometru, v nepracovní dny jen do školy a zpět, devět a půl a víkendy off. Když byly silnice, nebo alespoň okraje pokryté sněhem, dalo se jezdit krásně, sníh lítal od vzorku, takže jsem si ještě připadal jako drsoň s bambulí na hlavě. Pokud ten sníh ale roztál, stala se z něj břečka. A když pršelo, tak mi ten vzorek udělal na zadku mokrohnědošedou čárku a měl jsem mokré i trencle. A tak jsem brázdil ulice Toronta vstříc všem přírodním vlivům s mokrým zadkem, upocenou mikinou pod huňatým kabátem a svítivě červeným kulichem na hlavě, měníc oblečení na záchodech abych svým pachem neodradil spolužáky, spolupracovníky a mojí ženu, jsem se s vidinou ušetření doláčů a chtíčem dokázat to, že můj styl dopravy je lepší, projezdil až do léta.
Někdy v první polovině května se počasí přehouplo ze zimní bundy do žabek a my si tak můžeme vychutnávat a nasávat atmosféru letního města plnými doušky. Po každodenní ranní rutině, která začíná o šesté ranní, kdy má milá Agátka vyráží již v plné polní do pracovního procesu, se sklání aby dala polibek na rozloučenou mně, vyvrženému, smrdutému vorvani rozplácnutému na naší matraci. Po kávě a cvičení vyrážím na "svém" kole, s hudbou v uších, žabkách na nohou a větrem ve vlasech do práce a připadám si jako ta nejsvobodnější svobodná svoboda na východním pobřeží Kanady a toho bych v metru nebo autobuse nikdy nedosáhl. Yes!
Nicméně, s příjemným letním počasím si na kolo vzpomněli i jeho majitelé z Austrálie a Filipín, pocit svobody a větru ve vlasech se stal minulostí. Byl jsem donucen se opět vrátit do podzemního šílenství mezi tisíce němých tváří a jediné co zbylo je hudba v uších, izolujíc mne od okolního podzemního grupáče. Tak či onak, děkuji za tu možnost sedlat čtyři měsíce červený zrezivělý zázrak, na kterém mi mockrát spadl řetěz, přestala fungovat přední přehazovačka a s brzdami se člověk musel umět tak nějak sžít. Tento chátrající kus kovu na dvou kolech mi byl, ale skvělým průvodcem, zimou i deštěm, s omrzlou hubou i mokrou prdelí. Díky!
