Lekce 1: Při pozemním přejíždění Kanadsko - Americké hranice NENÍ třeba mít předpřipravená víza ESTA. Ještě že tak!
Možností, jak se dostat z Toronta do New Yorku. při vzdálenosti mezi městy okolo osmi, set kilometrů je hned několik. Avšak autobusové společnosti nabízející zpáteční jízdenku za 50 amerických dolarů na osobu i méně, rozhodně vedou na trhu "low cost". Člověk musí počítat s určitou dávkou nepohodlí jako například bolest zadku po dvanácti hodinách na něm strávených, chrápající spolucestovatelé, výkyvy teplot nebo nefunkční zásuvka když celou cestu posloucháte hudbu, vám cestu nijak nezpříjemní. Pokud Vám ale jde o to, dostat se z bodu A do bodu B a uvědomíte si, že jedna cesta stála průměrnej hambůrgr a tři piva…ať si zadek bolí.
Cesta se společností Megabus vede z centra Toronta do centra New Yorku se slibovaným časem dvanáct hodin. Náš čas odjezdu byl stanoven na půlnoc, nicméně systém zabírání sedadel "kdo dřív přijde, ten dřív bere" nás doprovodil na nástupiště o hodinu dřív, a už tak jsme byli ve frontě pátí. Za hodinu kterou jsme sečkali, se za námi nashromáždilo odhadem dalších šedesát lidí. Pár hodin před odjezdem jsem znejistil ohledně víz, která jsou potřeba pro pozemní překročení hranic mezi Kanadou a USA, protože my jsme žádná předpřipravená neměli, věřil jsem informacím, které nám poskytli kamarádi, že prý žádná nepotřebujeme. Řidič autobusu, který se nám podíval na pasy a vzápětí se zeptal, jestli máme ESTA víza, mému pocitu nijak nepomohl ba naopak. Během dvouhodinové cesty na hranice mne přepadl absolutní pocit nejistoty a snažil jsem se ještě googlit něco ohledně víz. Našel jsem článek od Čechů, kteří přejížděli americko-kanadskou hranici několikrát za jednu cestu a psali, že ESTA není nutná. Moc mě to, ale stejně nepřesvědčilo a představa jak stojíme, se slzami v očích s naším kufrem na hranicích ve dvě ráno se držela v hlavě. Po dvou hodinách jízdy jsme dorazili k hranicím, řidič vypnul motor, šel a doslova vyhazoval kufry ze zavazadlového prostoru do díry v budově hraničního přechodu. V horním patře autobusu kde jsme seděli, se během pár minut bez běžící klimatizace udělala sauna. Po zavazadlech jsme následovali my, nahnali nás budovy hraničního přechodu a zamkli za námi dveře. Začali nás postupně odbavovat, někomu i prohledávali kufr a tvářili se u toho, jak kdyby jim uletěly včely. Byli jsme skoro na konci fronty a pohraniční úředníci už chtěli asi taky domu tak to šlo rychle. Přišla řada na nás, přicházíme k přepážce, za kterou stojí zrzoun, podívá se do pasů a povídá: Hele lidi já bych Vám ty víza hrozně rád dal, ale já nemám razítko, tak si stoupněte zpátky do řady a on Vás zavolá někdo s razítkem. Před frontou tvořenou asi z posledních čtyř lidí jsme se jen tak otočili, hned nás paní černoška s copánky po celé hlavě za přepážkou volá.
Odkud jedete? Toronto. Už jste někdy byli v Americe? Já jo v roce 2012. Důvod odjezdu do států? Dovolená. Kam jdete? New York. Kde budete bydlet? Sun Bright Hotel. Tady máte kartu, kterou vyplníte, odzadu a se zbytkem Vám pomůžu. Z pro mě neznámých důvodů jsem jako jelito začal vyplňovat z přesně opačné strany než mi paní úředníková tu kartu podala. Po chvíli když jsem se zeptal, jestli se má v těch kolonkách dělat mezera mezi slovy Uhlířské a Janovice (což stejně nikdo neví kde je) mi řekla, že mi řekla, že to mám dělat z té druhé strany! S pocitem polodemence jsem kartu otočil a vyplňuji dál. Dotazy jako jestli převážím výbušninu nebo jestli jsem členem teroristické organizace nebo jestli jsem seděl ve vězení, jsem bez dočtení do konce odškrtával překvapivě v kolonce "NO" dostali jsme ozdobu do pasu, poděkovali, dali otisky všech prstů, usmáli se do kamery, podepsali, co potřebovali, zaplatili šest dolarů za osobu a šli hezky dál. S naším kufrem se už ani nezabývali my jsme byli předposlední a úředníci byli rádi, že už mají padla. Hodili jsme kufr zpět do autobusu a jeli dál do USA. "YES!" Celá šaškárna na hranicích trvala asi hodinu.
Po třech pauzách, jedenácti hodinách a pár minutách, všech možných i nemožných polohách na tvrdé sedačce, se zlomenou krční páteří a puchejřem na prdeli jsme vystoupili mezi sedmou a dvacátou sedmou ulicí na Manhattanu v New Yorku. Hned jak jsme naše rozlámaný těla vyvalili z autobusu, dostali jsme správnou New Yorskou facku v podobě davů lidí, kteří se neustále někam ženou. Počasí bylo znamenité. Prvořadá byla vzpruha po dlouhé cestě v podobě polévky a ovoce v prvním rychlém občerstvení pod názvem GIGI. Následně jsme se vydali hledat dvacátou osmou a Broadway tam jsme, po dlouhé diskusi se strojem na výdej jízdenek a údivem jak velké je New Yorské metro, sedli na vlak "N" který nás vyplivnul v prostředku největšího šrumce v China townu kde jsme měli bydlet. Prokličkovali jsme mezi všemi těmi lidmi a všudypřítomnými zápachy vycházejících bůhví odkud až k našemu jednohvězdičkovému hotelu Sun Bright.
Přízemí hotelu v rekonstrukci, jdeme vedlejším vchodem, ve kterém nás vítá příkré mramorové schodiště, malba na zdech nemocniční modř, zábradlí pozlacená a ušmudlaná trubka, která má doby své největší slávy za sebou stejně jako celý hotel, chlápek za recepcí zrovna odbavoval dva špinavý týpky s krosnama a skateboardem. Recepční celkem milej, čekal jsem to horší, kouká na náš papír s rezervací, kouká do počítače, povídá, že systém na platby kartou teď nefunguje a rezervaci vyřídíme později, že ještě není pokoj připravenej. Prý si tam můžeme nechat kufr v zádu za recepcí a pak se vrátit. V té místnosti byla spousta zavazadel, všelijakého harampádí a jedna bílá bota od NIKE z kolekce Michael Jordan. Tak jsme tam ten náš kufr zaparkovali a šli ven.
Ven vyšli dva upocení, ulepení a již více než dvanáctihodinovým cestováním přežvýkaní bubáci s batohem na zádech a odhodláním vymačkat z Manhattanu maximum za tři a půl dne.
Pokračování příště…
