Sbalit si věci na rok do třiadvaceti kil, narvat je do kufru, udělat kopie všech možných papírů co by se mohly hodit, rozloučit se s rodinou a arrivederci.
Aby mohlo být vítání musí být loučení!
Loučení je kapitola sama pro sebe a lidi, co Vás mají rádi, Vám pomáhají a někde v sobě malinko doufají do poslední chvíle, že si to rozmyslíte, nebo že se stane něco a vy nebudete moci odjet aby Vás mohli mít u sebe, protože Vás milují a vždy milovat budou a zároveň Vám to přejí. Jsou to ti, co Vám po celou dobu, co jste pryč drží palce aby jste byli v pořádku, aby se Vám dařilo a netrpělivě čekají až jim zazvoní telefon a na druhém konci slyšeli Váš hlas a ta chvilka má nevyčíslitelnou hodnotu! Loučení jsou chvíle kdy jakoby všechno okolo utichlo a jediné co má hodnotu, nejsou peníze, pěkný auto, ani letenka do Kanady, ale láska, kterou Vám lidé dávají a která přenese i ty největší hory života!
Při loučení na takovou cestu, jako je právě tahle, se reakce lidí dají rozdělit do tří typů. Jedni říkají: "Co budeš dělat v Kanadě? A rok? Si upad ne?" Druzí říkají: "No to je BOMBA! Jel bych taky!" a Třetí: "Zapomeň, nikam nejedeš, co tady asi bez tebe?". Loučení byla první dlouhá fáze cesty, plná emocí, přátel, smíchu i pláče a hlavně alkoholu.
Otevřený kufr v pokoji na mě zírá jako by mě chtěl sežrat a čeká, až do něj budu skládat věci co mám rozložené na posteli. Od trička přes spoďáry k botám se pomalu prokousávám k cílenému naplnění. Váha na zavazadla ukazuje 20 kg - pohoda - přidávám uherák, slivovici a klobásy, rum pro naše první hostitele a krupici na pečení sladkostí, kterou vezeme po dohodě naší slovenské kolegyni do Toronta. Zimní kabát a boty beru na sebe k ušetření na váze kufru, přes rameno batoh s počítačem a veškerými dokumenty potřebnými k cestě jako jsou podklady pro vízum, pojištění, životopis, doporučení, výpis z bankovního účtu, výpis z rejstříku trestů a v neposlední řadě můj nový cestovní pas. Všechno je připraveno jen vyjet!
30.září 2015 4:30 Letiště Václava Havla! Praha - Brussel - Toronto
Odbavení zavazadel, pasová kontrola, rentgen příručních zavazadel, gate D3. Při čekání na otevření vchodu do letadla nám chtěl pán, co seděl naproti, čekání asi trochu zpříjemnit tím, jak umí vytáhnout hlen až z paty a pak si na něm ještě parádně pochutnat a několikrát to pro jistotu zopakoval, kdybychom si asi nebyli jisti, zda nás čekání v jeho společnosti je po chuti. Let do Bruselu trval slabou hodinku, na přestup jsme měli něco okolo dvou hodin. Letiště v Bruselu jsou takové dvě chodby dlouhé asi 2 kilometry, kde je jeden Gate vedle druhého. Číslo našeho Gatu bylo 38, pro jistotu úplně až na konci té jedné chodby. Společnost Jet Airways, se kterou jsme letěli je společností Indickou, což je znát na koncentraci Indů na palubě letadla z nichž asi tak 90% má Kanadský pas, Mezi pěti sty turbany, osmi Číňany a čtyřmi Kanaďany jsem byl já a Agáta. Let trval necelých 8 hodin a po technické stránce proběhl let naprosto bez chyby, jedno hlavní jídlo, jedna tortila, tři piva stella a aby se neřeklo pár turbulencí k tomu jako bonus. Nevím, která z vyjmenovaných věcí mohla být spouštěčem pro nevolnost, ale Agáta to odnesla, a to v téměř celé délce letu, v jejích očích šlo pravděpodobně o nekonečnou hororovou jízdu. Po několika návštěvách palubní toalety a celkového vyčerpání, kdy už člověk neví jak sedět nebo ležet přistáváme konečně v Torontu!
Cestující s cestovním pasem Kanady a USA do jednoho chlívečku a cestující s jakýmkoliv jiným pasem do druhého a tam do karty vyplnit osobní údaje, datum a kolonka s dotazem jestli náhodou nepřevážíte zbraně a podobně. Dobrá otázka! S vyplněnou kartou přistupujeme k úředníkům ve čtvercovém skleníku. Ten náš měl silný tik v oku, předložil jsem mu pas a podklady pro víza. Růžovým zvýrazňovačem udělal přes onu vyplněnou kartu tři čáry od vrchu dolů, něco dopsal a poslal mě za dalším bouchačem v uniformě, který nás poslal na imigrační. Imigrační složené asi z 20ti přepážek, ze kterých jich 15 zelo prázdnotou. Fronta na imigračním složená převážně z Indů, se nezdála být až tak dlouhá a zprvu to celkem i utíkalo, ale z těch pěti obsazených přepážek fungovali tři. Ti zbylí dva by mohli klidně dostat oscara za herecký výkon "Tvářím se, že něco dělám!". Ve frontě asi hodinu bez hltu vody a chudák Agáta po vyčerpání z nevolnosti v letadle málem padla, ale prokousali jsme se až na konec! Jsme na řadě, první jde Agáta zavolá si jí povolaný úředník vyrušený zřejmě od Facebooku, já jdu asi 5 minut po ní k dalšímu. Povídám mu co hodlám dělat v Kanadě, podám mu papíry on vytiskne dva nové připne mi je do pasu a já už jsem volný. Ohlédnu se a Agáta stále v zajetí pana úředníka. Po hodině a půl na imigračním oddělení se dostáváme do příletové haly.
Na jezdícím pásu, kde by měly být naše kufry, se za tu hodinu a půl vystřídalo spousta jiných destinací a proto pátráme v okolí. Naštěstí tam stály osamoceně, počkaly na nás, konečně máme vše! Přicházíme k východu, kde stojí ještě poslední úřednice a vybírá ony počmárané karty a přeje nám hezký den. První zastávka na pití. Hltáme vodu, džus a kafe, voláme rodině, že jsme v pořádku na místě a nasedáme do autobusu z autobusu do metra a z metra zase do autobusu dle popisu naší první hostitelky Anety. Konečně jsme na místě určení! Vřelé přivítaní, občerstvení, chvilku pokec o zážitcích z cesty a poté pád na hubu do postele po dalším dni, který měl asi 30 hodin!
