Vstanou oranžoví kádrováci?

Nikoli náhodou jsem si o uplynulém víkendu vybavil anekdotu, která kolovala v pražských intelektuálních kruzích v dobách takzvaného Chruščovova „tání“.  Jak v té době bývalo zvykem, sešli se v ní Rus a Američan, aby diskutovali o přednostech svých společenských systémů, konkrétně o tom, ve které zemi jsou více respektována lidská práva. „ V  Moskevské státní filharmonii,“ odráží Rus protivníkovu výtku o bujícím antisemitismu v SSSR, „je 41,8 procent hudebníků židovského původu! A jak je tomu u vás?“  Američan chvíli přemýšlí a pak zaraženě odvětí: „Nevím, podobnou statistiku jsme si nikdy nevedli.“

Pozorný čtenář už jistě tuší, kam mířím.  Vzpomínku vyvolal průběh sjezdu našich „oranžových" obhájců práv prostého člověka, přesněji fraška, v níž se zvrhlo úsilí o obsazení tabulkového postu místopředsedkyně ČSSD. Prostě jednou je ve stanovách dáno, že právo na zástupkyni mezi nejbližšími spolupracovníky „úžasného" stranického lídra Jiřího Paroubka mají i sociální demokratky, a tak ji mezi ně dosadíme, i kdyby na sůl nebylo. Hledání vhodné kandidátky zabralo čas, který delegáti mohli a také by měli věnovat diskusi o naléhavých celospolečenských problémech, a přesto skončilo fiaskem. Rozhodnutím, že tento „nelehký", ale navýsost „principiální" úkol svěří stranickým aparátčíkům.

Nepatřím k lidem, kteří slyší trávu růst, ale zmíněná epizoda mi připomíná doby totality. Tehdy totiž existovaly dokonale propracované tabulky, které určovaly, jakým způsobem bude probíhat život každého jedince sotva opustí základní školu. Už při posuzování přihlášek na střední školu, či do učení, nehrály rozhodující roli schopnosti, talent, ani píle, ale kritéria jako rodinný původ, příslušnost k národnostním menšinám, společenská angažovanost rodičů i tehdy čtrnáctiletého (!) uchazeče a v neposlední řadě i jeho chování na školních brigádách v zemědělství. Dokonce kolovaly přesné návody, jak postupovat, když o konkrétní obor neprojevil zájem příslušný procentuální počet zájemců z určité kategorie, aby posuzovatelé nemuseli neodpovědně improvizovat. Jako většina těch starších jsem to mnohokrát pocítil na vlastní kůži. Asi nejdůrazněji, když mi při semináři vysokoškolská profesorka vmetla do tváře: „Na vaše názory není nikdo zvědav. Uvědomte si, že jste byl na fakultu přijat pro svůj dělnický původ a podle toho se chovejte!"  Už proto bych nerad, aby příslušníci nastupující generace zažívali něco podobného.

Tahanice na sjezdu ČSSD kolem obsazování funkce místopředsedkyně podle mě vyslaly jasný signál, jak si oranžoví ideologové představují práci s lidskými zdroji. Důležitější pro ně je splnit směrnici, než při nedostatku vhodných kandidátek prostě post neobsazovat. Ostatně mnohé v tomto směru naznačilo, že při volbě ostatních náměstků předsedy Paroubka se hledělo na to, aby byli poměrně zastoupeni reprezentanti Čech, Prahy, jižní a severní Moravy i Slezska. Ani u nich tedy nerozhodovaly kvality a schopnosti, ale adresa trvalého bydliště. Při pohledu zvenčí by to bylo možné pojímat jako poněkud výstřední vnitrostranický folklór.

 Jenže...  Není tajemstvím, že sociální demokracie se snaží všemi prostředky získat vládní moc. A tak si každý z nás musí chtě-nechtě položit otázku: Zavede po jejím uchopení podobné výběrové praktiky do celospolečenské praxe? Přesněji, vstanou po jejím návratu do Strakovky noví kádrováci, kteří budou rozhodovat, kam až to může řadový občan dotáhnout a kdy musí podle předem daných pravidel narazit na strop svých možností uplatnění?