Už od časného sobotního odpoledne si připadám, že jsem se znovu stal žáčkem základní školy. Vinu na tom nese pan prezident Václav Klaus. Sotva totiž dozněl jeho novoroční projev, vyrojily se v elektronických médiích (čtenářské blogy v online vydáních tištěných periodik nevyjímaje) stovky těch, kteří pocítili nutkavou potřebu sdělit národu, co svým vystoupením „chtěl básník vlastně říci“.
Vrcholní představitelé vládních i opozičních stran i těch, které ve volbách do parlamentu neuspěly, ale i samozvaní politologové z ulice se s usilovností třídních šplhounů snažili spolužáky (pardon, spoluobčany, čili širokou veřejnost) ohromit, kolik jinotajů ve vyřčených slovech odhalili a na jejich základě spřádat hypotézy, za něž by se nemuseli stydět ani profesionální autoři konspiračních teorií. Nevnímali tradiční novoroční poselství státníka a současně občana Klause jako osobní hodnocení současné situace a vyhlídek naší země do budoucnosti. Ani jako podnět k tomu, aby se každý jednotlivec bez ohledu na veřejné funkce a postavení ve společnosti kreativně zamyslel, nad tím, čím osobně letos přispěje k tomu, aby naše země v budoucnu prosperovala.
Spíš ho považovali za kryptografický text, jehož dešifrováním se blýsknou před ostatními, ukážou všem, jak oni jsou chytří a na nějaké hrátky se slovíčky nenaletí. Nejlepším příkladem je reakce na věty „Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání. Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu“.
Největší spekulace vyvolal právě termín „vydírání“. Někteří lékaři a jejich obdivovatelé okamžitě pomocí „googlovských“ překladů definic z cizojazyčných lexikonů začali dokazovat, že jeho použitím hlava státu dehonestovala celou jednu profesní skupinu. Přitom stačilo sáhnout po výkladovém slovníku českého jazyka, aby zjistili, že vydírat znamená „hrozbami, či vyhrůžkami na někom vymáhat (vynucovat) peníze či různé výhody“. Což naši lékaři, kteří se připojili k akci exodus-exitus, bezesporu činí. A při svém akademickém vzdělání zapomínají na fakt, že společnost, která chce respektovat základní demokratické principy, s vyděrači nemůže a ani nesmí vyjednávat, natož jim vyhovět. Jak je známo každému čtenáři detektivek, po každém ústupku, se jejich požadavky stupňují!
Druhým kamenem úrazu v prezidentském projevu představovala připomínka veršů Dykovy básně Země mluví. Většina se shodla, že byla psána v jiné době a kontextu, dnes už její obsah není aktuální, a vůči budoucím exulantům se stetoskopem na krku byla „husákovsky“ zneužita. K tomu jen jedna otázka: Když už dnešnímu občanu České republiky nemá co říci, proč tedy kolem dvou veršů takový povyk? Nebo snad ti, kterým ji prezident adresoval, mají strach, že by se v jejich případě její slova mohla naplnit?
Ale abych se vrátil na začátek. Už kdysi na jedenáctiletce jsem zjistil, že nejlepší odpověď na to, co chtěl básník svými slovy říci, zní: „To, co řekl, nic víc, nic míň!“ A naše tehdejší profesorka české literatury mi dala zcela za pravdu.
