Po desetiletí jsem žil v bludu. Bláhově jsem se domníval, že zdravotní péči v České republice dotují její občané ze svých daní a každoměsíčních odvodů na zdravotní pojištění. Teprve teď vidím, že jsem jen sedl na lep korupčníkům, mafiánům a ostatním „šibalům“, kteří se chtějí přiživit na úkor všech poctivě pracujících.
Oči mi otevřel až prezidenti České lékařské komory MUDr. Milan Kubek svým statečným prohlášením, v němž – cituji ze serveru Parlamentní listy.cz – mimo jiné uvedl: „Lékaři (rozuměj- ti, kteří se zapojili do kampaně exodus-exitus – pozn. autora) jsou líčeni jako krvelačné bestie, kteří chtějí peníze v době, kdy si celá společnost musí utahovat opasky. Jenže oni dvacet let to zdravotnictví dotovali a teď už toho mají dost!“ Tedy hypoteticky řečeno: když jsem si zlomil nohu, do nemocnice jsem byl odvezen sanitkou na náklady lékaře, který se mi podle rozpisu služeb musel věnovat, vyšetřil mě nad rámec povinností, jež vyplývaly z jeho pracovního úvazku, ze své kapsy zaplatil nezbytné rentgenové snímky, sádrování… A tak bych mohl pokračovat donekonečna.
Ale dost absurdit! Vím, co dr. Kubek citovanou větou myslel. Plně souhlasím s jeho slovy, že ze zdravotnictví odčerpávají peníze hlavně všemožní zloději a mafiáni, kteří si pakují své peněženky na výběrových řízeních, které nemocnice vyhlašují kvůli dodávkám přístrojů, rentgenů, anebo léků. V nemocnicích vydělávají podle něj také různé outsourcingové firmy, které zdravotnictví ždímají třeba tím, že zajišťují praní ústavního prádla, anebo úklid či jen právní služby… Dokonce bych mu zatleskal za dodatek, že se „ČLK spojí v boji proti této korupci i s Transparency International“.
Jenže mi trochu vadí jedna věc: Česká lékařská komora byla zřízena Zákonem č. 220/1991 Sb., tedy zhruba před dvaceti lety, a k jejím úkolům mimo jiné patří hájit „práva a profesní, sociální a hospodářské zájmy svých členů“. To teprve nyní její předseda zjistil, jaká je situace v některých nemocničních zařízeních a odhalil, že nejen pacienti, ale lékaři jsou rukojmími různých zájmových skupin, jež se chtějí na českém zdravotnictví obohatit? Čemu se tedy jeho předchůdci ve funkci Bohuslav Svoboda a David Rath i on sám od jara 2006 věnovali, když – jak tvrdí – věděli, že lékaři „dvacet let to zdravotnictví dotovali“ svým maximálním nasazením?
Proč nikdo ze jmenovaných v uplynulých dvou desetiletích důsledně nepoukazoval a razantně nepožadoval „utnutí chapadla, které se nazývá předražené nákupy léků, lékařské techniky a vybavení“? Nevěřím, že by se spoléhali, že všechno vyřeší příslovečné Boží mlýny, jež sice melou pomalu, ale o to důsledněji. Spíš se mi nabízí odpověď, že České lékařské komoře začala situace ve zdravotnictví vadit teprve v okamžiku, kdy na ni přestal doplácet jen abstraktní daňový poplatník, ale v rámci „utahovaní opasků“ by její důsledky dopadly i na ty, co se považují za „polobohy v bílých pláštích“? Úmyslně neříkám, že jde o všechny nemocniční lékaře. Protože, jak známo, v řadě léčeben se členové Lékařského odborového svazu a ČLK k akci Děkujeme, odcházíme, buď nepřipojili vůbec, nebo jen sporadicky. Možná proto, že si pořádek na pracovišti dokázali zajistit díky vlastní občanské statečnosti a odvaze, bez ohledu na negativní následky, jež by jim hrozily v případě neúspěšného čištění Augiášova chléva.
