Klopýtání o bludný kořen

Stalo se to jistě alespoň jednou každému z nás: na výletě v neznámé krajině takříkajíc zakopl o bludný kořen a místo, aby směřoval k cíli, začal se pohybovat v začarovaném kruhu. Stručně a jasně řečeno, čím vytrvaleji a usilovněji kráčel vpravo, s železnou pravidelností se vracel do výchozího bodu zleva. Mám pocit, že do podobné pasti se po právě skončeném kongresu ODS dostávají nespokojení stoupenci „modrého opeřence“.

Na první pohled by se zdálo, že je vše v pořádku. Karty byly během třídenního jednání rozdány a hráči by s nimi tedy až do dalšího „rozdávání“ měli hrát. Jenže mnozí jsou s nimi nespokojeni, nejvíc jim vadí, že staronové vedení chce usilovat o získání tzv. středového voliče, čili, nechová se dost pravicově. Po demonstrativním odchodu otce-zakladatele z funkce čestného předsedy volají po založení nové skutečně „konzervativní strany“, která by razantně a důsledně prosazovala nejčistší pravicové ideje. Bez ohledu na demografické výzkumy, které ukazují, že „skalních“ příznivců ODS je mezi populací pouhých osm procent a největší vládní strana by tedy po přitvrzení měla zhruba stejný zisk hlasů jako KDU-ČSL nebo Zelení. Tedy daleko méně než komunisté.

Položme si na tomto místě otázku, kdo je to vlastně středový volič? Odpověď je poměrně prostá: člověk, který stojí napravo od levice! Na svět pohlíží pragmaticky a realisticky, vnímá ho nezkreslený filtrem ideologických traktátů, nepřeje si návrat k pořádkům před listopadem 1989.  Od politiků chce jediné - záruku jistoty, prosperity a jasných perspektiv pro sebe a své děti. Zdá se mi jen správné, že právě o získání této, řekl bych dominantní části populace, chce vedení ODS usilovat.  Politika důsledného lpění na „modrých kořenech“ by totiž byla jen dobrými úmysly dlážděnou cestou do pekla zapomnění. Tam, kde skončila ODA nebo Unie svobody.

Žijeme v Evropě a ať se nám to líbí, či nikoli, jsme její součástí. Koho tedy chtějí oslovit projektanti nové euroskeptické a zaručeně pravicové strany?  Středového voliče, který si už dávno zvykl, že bez pasu a okolkovaného celního prohlášení a ponižujícího prohrabávání kufrů si může jet cokoli koupit za hranice, při cestě na dovolenou využívá všech výhod občanů EU, nebo jen zapšklé lokálpatrioty, kteří dávají přednost vysedávání za pecí a zásadě „máme tu sice smrádek, ale teplíčko“?  Odpověď je jistě každému zřejmá.