Hrozí nám pád do „skvělé osamělosti“?

Navzdory jasnému „ano“, jímž se v nedávném referendu Irové vyslovili pro pokračování evropské integrace, je osud Lisabonské smlouvy stále nejasný.  Má totiž mocného nepřítele v osobě vůdce britských konzervativců Davida Camerona, pravděpodobného vítěze parlamentních voleb, které se v zemi uskuteční na jaře příštího roku. Jak očekává, rovněž ho vynesou na post ministerského předsedy. Jeho averze proti sjednocování Evropy je celkem pochopitelná.

Jako budoucími premiérovi „impéria, nad nímž kdysi slunce nezapadalo" mu především vadí, že první housle v unii hrají Francie a Německo, nikoli Londýn. Nechce se prostě smířit se skutečností, že Británie přestala být velmocí prvního řádu, která významně ovlivňovala veškeré dění na naší planetě. Nezanedbatelnou roli v jeho odporu hraje také skutečnost, že prvním prezidentem sjednocené Evropy by se podle některých spekulací mohl stát jeho věčný rival, charismatický labouristický politik Tony Blair. Aby tomu zabránil, má jasný plán: po vítězství ve volbách, jak spoléhá, hodlá vypsat v zemi nové referendum o Lisabonské smlouvě a doufá, že ji většina jeho krajanů rezolutně odmítne. Současně však nechce vstoupit do historie jako jediný „hrobník" myšlenky integračních snah. Proto hledá napříč politickým spektrem možné spojence z řad euroskeptiků, kteří by mu sekundovali.  Pod jeho patronátem vzniklo okamžitě po volbách do europarlamentu seskupení Evropská konzervativní a reformní skupina, do níž přestoupili vedle britských Toryů také reprezentanti ODS, polské strany Právo a Spravedlivost bratří Kaczyńských a také, jak zdůrazňuje německý Der Spiegel, zástupci různých seskupení především z východní Evropy, která „zastávají nacionalistické, antisemitské a homofobní postoje".  Tím však protilisabonské aktivity Davida Camerona zdaleka nekončí.  Důkazem je nedávná výzva českému prezidentovi Václavu Klausovi, aby se svým podpisem pod ratifikační listiny počkal na dobu po britských volbách.

Cameronova taktika zdržování procesu evropské integrace vychází z tradiční toryovské zahraničně politické teze Splendid isolation, charakterizované zdrženlivostí vůči uzavírání nejrůznějších aliancí a zajišťující Londýnu v dobách, kdy ostrovní impérium bylo největší koloniální mocností, roli jakéhosi „smírčího soudce" či „jazýčku na vahách" při řešení evropských i mezinárodních problémů. Současný vůdce konzervativců dobře ví, že proces sjednocování Evropy podobné postavení už Britanii nikdy nevrátí, učiní ji jen rovným mezi rovnými. Je přesvědčen, že prestiž země ve světě by spíš posílilo utužení atlantického (čti britsko-amerického) spojenectví.

Co však z „nadstardantních" vztahů Británie s USA budou mít Cameronovi přitakávači na kontinentě, konkrétně v České republice? Bojím se, že nic. Pro zbytek Evropské unie se stanou nespolehlivými a nedůvěryhodnými partnery. Se všemi z toho vyplývajícími důsledky.  Nerad bych slyšel takříkajíc trávu růst, ale myslím, že první náznaky změny postojů většiny států sedmadvacítky vůči ČR se již objevují. V kontextu prohlášení z bruselské centrály EU i politické reprezentace členských zemí, že není vhodné v této chvíli vyvíjet nátlak na Václava Klause a vyzývají k respektování českého ústavního procesu. Jinými slovy řečeno - zaleží jen na nás, zda chceme nadále kráčet po společné cestě s ostatními evropskými národy, nebo se izolovat v propasti skvělé osamělosti. A ta je pro suverenitu státu naší velikosti vždy nebezpečná, jak byl nucen připustit i předseda ODS Mirek Topolánek.  Stejně jako Václav Klaus si sice myslí, že Lisabonská smlouva skýtá pro malé země určitá rizika, ale „ohrožení z Ruska poté, co Spojené státy odstoupily od výstavby součásti štítu protiraketové obrany v Česku, je mnohem větší", neopomněl zdůraznit.