Duchů, jež vyvolal jsem…

Samotné výsledky voleb do našich krajských zastupitelstev v zahraničním tisku příliš zájmu nevzbudily. Proč také? Z mezinárodního hlediska se jednalo o nevýznamnou regionální záležitost. Navíc v   USA vrcholil duel Baracka Obamy s Johnem McCainem, kdo z nich na příští čtyři roky zakotví v Bílém domě a stane se nejmocnějším mužem planety.  Priority komentátorů byly jasně dány. Vše se ale změnilo, sotva začala jednání o povolebních koalicích v jednotlivých krajích a roli, kterou v nich sehrává KSČM.

„Dvacet let po pádu komunismu a v roce 40. výročí Pražského jara,“ píše komentátor švýcarského deníku Tagblatt, „se zdá podíl komunistů na vládní moci v zemi opět možný. Půdu pro to připravují oranžově-rudé koalice, jež vznikají v řadě krajů.“  Výstižnost jeho slov potvrzuje pohled na mapu republiky, kterou s okouzleným výrazem (snad jen nad možnostmi televizní grafiky) každý večer ukazují moderátorky hlavní večerní zpravodajské relace na ČT 1. S přibývajícím časem se na ní oranžová stále více snoubí s rudou, jak přibývá regionů, v nichž se k moci dostala ČSSD spolu s komunisty, nebo jejich tichou podporou. A aby se nezadržitelný nástup levice v krajích ještě více propagandisticky zužitkoval, hovoří se v médiích výhradně o krajských vládách. Možná mi to ušlo, a Česká republika se stala federativním státem a krajští hejtmani získali stejné postavení jako zemští ministerští předsedové v jednotlivých německých spolkových zemích, zemští hejtmani v Rakousku, nebo guvernéři jednotlivých států USA. Pak se tvůrcům vzletného spojení „krajské vlády“ omlouvám.

Ale dost slovíčkaření. Horší je, že v roce šedesátého výročí „bolševického“ převratu z února 1948 se reálně rýsuje možnost, že v příští vládě, ať již vzejde z řádných či předčasných voleb, by mohli zasednout se sociálními demokraty i komunisté. Už proto, že kolem sebe dokázali stmelit všechny ty, kteří před devatenácti lety zvonili klíči v bláhové představě, že u nás vznikne společnost, v níž „budou pracovat jako za socialismu a žít si jako v kapitalismu“. A pravice jim nedokáže srozumitelně vysvětlit, že na dvou židlích se sedět nedá a dubčekovská „třetí cesta“ byla, je a zůstane pouhou utopií. A tváří v tvář nutnosti reforem zdravotnictví, v sociální sféře, školství a dalších oblastech, které předchozí vlády sociálně demokratických premiérů Zemana, Špidly, upřímně to myslícího Stanislava Grose i Jiřího Paroubka odkládaly, právě proto, aby si nepopudily veřejnost. Sisyfovský úkol začít s jejich realizací připadl až Topolánkově kabinetu. A sotva učinila první kroky ODS, Zelení a Lidovci ztratili podporu voličů v krajích. Jen proto, že více než polovina těch, kteří v říjnu přišli k urnám, raději než aby třicet korun investovala do svého zdraví, si za ně raději koupí dvě piva. A za sliby levice, že jim nelehkou volbu, jak tuto částku utratit ulehčí, jí odevzdala své hlasy.

Lidé, politiky v to počítaje, mají většinou krátkou paměť. Možnost, že v příští české vládě by mohli zasednout i komunisté, je třeba blíž než tušíme. Ostatně, jak uvádějí zahraniční pozorovatelé, nepřímo jí připustil i předseda ČSSD, když řekl, že vedle spolupráce na regionální úrovni nevylučuje možnost kooperace s komunisty ani v celostátním měřítku. Jak podobné sbratřování dopadlo v roce 1948, je všeobecně známo. Díky fierlingerovské páté koloně byla sociální demokracie sloučena s KSČ, a ti z nich, kteří s tímto krokem nesouhlasili, byli označeni za nepřátele pracujícího lidu. Se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Ani dnešní komunisté nic nedělají zadarmo. Za účast na správě krajů či tichou podporu sociálně demokratických menšinových „vlád“ požadují nejrůznější ústupky a protislužby. Jak velké ukáže čas. ČSSD se tak dostává do pozice legendárního doktora Fausta, který se upsal ďáblu. Když prohlédl, bylo už pozdě: „Duchů, jež vyvolal jsem, nemohu se zbýti,“ naříká nerozvážný alchymista nad svým osudem v závěru druhého dílu Goethova faustovského dramatu. Budeme brzy kvůli sílící oranžově-rudým námluvám lkát my všichni?