Jak jsem potkal krásného člověka

Krásného člověka poznáte hned. Když jde kolem rozkvetlé louky, zvadlé květiny se za ním otáčejí, vyschlé potoky začínají bublat a noc se rázem mění v prosluněný den.

Hodně lidí se upíná k vnějšímu světu, který nás obklopuje na každém kroku. Je to logické a asi i pochopitelné. Podněty se rychle střídají jeden za druhým a poselství konzumního světa je jasné - jez, nebo budeš snězen. Od politiky, přes sport, business, kulturu až po místní komunity vládne naším životům úspěch, peníze, rychlost, slast z instantních požitků. Glorifikován je ten, kdo má moc, "umí v tom chodit", jeho život je přetřásán v médiích, vydělá peníze. Chováme se podle modelů, které vidíme ve světě kolem sebe. Nepřináší nám to však mnohdy úspěch. Přicházejí pocity nenaplněnosti, ztracených ambicí,  úzkosti, vzduchoprázdna, děláme fatální chyby. Až pozdě přicházíme na to, že jsme vycházeli ze špatných předpokladů. Že jsme se upnuli na špatné příklady, že naši přátelé nebyli opravdoví, zaměňujeme zbabělost za heslo "to chce klid". Zjišťujeme, že nestačí si myslet "dělám to dobře", že je potřeba si v sobě upevnit morální principy a za každých okolností se jimi řídit.

Jednou jsem potkal krásného člověka. Hned mě zaujal a něco velkého začalo. Předchozí zkušenosti a optika brýlí, kterou jsem se díval tehdy na svět zapříčinili, že jsem se příliš nezaobíral jeho vnitřkem. Vnější otevřenost a vzájemnost byla fajn, ale vnitřní uzavřenost nás obou způsobila plýtvání časem a příležitostmi. Instatní svět vířil okolo, já chodil kolem něj a dost věcí automaticky bral podle toho, jak přicházely. Někdy se však podařilo myšlenkové prolnutí a takové chvíle mi pevně ulpěly na mysli. V těch chvílích jsme se obohacovali.

Hloubku prožitků si plně uvědomíte vždy až je ztratíte. Dívám se často na středobod mé galaxie, který tento člověk představuje a vidím, že z povrchností jde bojovat. Že stojí za to žít podle principů. Je to jako když jdete proti silnému větru. Můžete sebou nechat smýkat a směřovat tam, kam zrovna fouká, nebo se vzepřít a směřovat někam podle sebe. Jsem moc rád, že jsem tohoto člověka potkal a chci mu moc poděkovat, že mi ukazuje cestu. Že mi pomohl urychlit cestu od přijímání a konzumování vnějšího světa k proaktivitě a cestě k pevně danému cíli. Že nejkrásnější jsou obyčejné věci. Samozřejmě ani tento člověk není bez chyb. O to víc ho mám rád.

J. Kerouac ve svém legendárním díle napsal, že se mu jednou v noci zdálo, jak jde po poušti, něco zlého ho pronásleduje a těsně před oázou ho to dostihne. A že si uvědomil, že to je smrt, která nás vždycky dostane těsně předtím, než dojdeme do ráje. Život je pouští a my jdeme od jedné slasti (v lůně matčině) ke druhé (ve smrti). Mě se naštěstí podařilo žít v ráji a ve slasti již na Zemi. Díky Jemu.

Chci, aby on se na mě díval podobně. Aby mě bral i s mými chybami. Chci, abychom si vzájemně ukazovali cestu.

Mám vlastně zatím v životě ohromné štěstí. Někdo svého krásného člověka napotká nikdy, že?