Co zbývá?

Co takhle trochu poezie? Tady je první pokus. Pokus o návrat do reality. Padá mlha do našeho života...

vodní tříšť padá dolů srázem,

pořád mě rozechvívá Tvoje nahota,

všechno je jasné rázem.

Co zbývá, když mi nevěříš?

Pořád je tady naděje,

důvěru mezi námi rozděluje mříž.

Vidím Tě, jak stojíš krásná, s pohledem zasněným,

na louce, kde zřím studnu zasypanou,

sleduješ, jak já, krokem zraněným,

chci chytnout motýla, co letí stranou.

Co zbývá, když myšlenky jsou téměř u konce?

Zaklonit hlavu a dívat se do slunce..

Mám Tě moc rád, a chci Tě u sebe,

přesto, že žádný strom neroste do nebe.