Až půjdeme do důchodu, budeme se pást

Nevím, kdo nakopne moji generaci k tomu, aby si vytvořila rezervy na stáří. I když je síla nabídky a zásoba argumentů obchodníků penzijních fondů neodhadnutelná, stále častěji slyším ve svém okolí o tom, že dávat peníze do soukromého fondu je nesmysl a často se zmiňuje případ Maďarska, které prostředky v těchto fondech stát v podstatě znárodnilo.

S mírně nadprůměrným příjmem, ohnut pod kuratelou hypotéky, běžných výdajů na život, nutných investic do potomků, nárazových výdajů zdravotních, jako nekuřák se sám sebe ptám: „Jak na to jít, abych v penzi, která mě, pokud se jí ve zdraví dožiju, čeká za třicet a více let, vyšel?“ S kamarády si povídáme, že lze jen závidět stávajícím penzistům výši jejich důchodů v poměru k výši průměrné mzdy. Ano, jsme relativně mladí, stále ještě perspektivní, ale trend snižování této formy příjmů je negativní, sekera ve státní pokladně stále větší a podíl sociálních výdajů ve státním rozpočtu hrozivý. Je evidentní, pokud nás nezavalí vlna ekonomicky aktivních, šikovných přistěhovalců z východu, tak bude mít většina z nás problém. Netuším, jak si šetří občané, co žijí od výplaty k výplatě. Nebo Ti, co jsou donucení k práci ve švarcsystému, nebo ti, co pracují už delší dobu načerno v zahraničí. Dokážu si ale představit, že asi moc ne. Žijí, čekají a těší se na vzdálený důchod, která možná ani nepřijde. Ale abych jenom nevypouštěl černý dým. Je mi 35 a budu asi ještě dlouho pracovat, vydělávat, přispívat do solidárního systému sociálního a zdravotního pojištění. Budu vychovávat svoje děti k odpovědnosti, pomáhat rodičům, investovat do dlouhodobých hodnot, pokusím se nedělat dluhy, ale naopak spořit. Nicméně až půjdu jednou za delší čas s dobrým kamarádem do hospody na pivo, opět tam uslyším „Kamaráde, až my půjdeme do důchodu, budeme se pást…“.