Ironie

Jedovatý šleh: „Děkuji za hodnotné otázky.“ Zazní od Zemana na úplný závěr besedy s nabubřelým úsměvem. „Ironie?“ Zeptá se Markéta Fialová.

„Samozřejmě.“ Odpoví  kandidát na prezidenta České republiky, rychlosti blesku, aby se ještě vešel do vysílání.

Takovou tečku posledního slova hodinové besedy podanou na zlatém podnose si nemůže nechat ujít. Vyhovuje mu, když může sdělit národu, kdo tady chce mít převahu až do konce. Soupeří nejen se svým protikandidátem a jeho příznivci, ale nakonec i s moderátorkou, která se ptala jinak, než jak by si sám představoval. /A přitom by se slušelo ji ocenit, že byla nestranná./ Zesměšňuje ji, ale to mu nevadí.

Na znechucení veřejnosti z politiky, má podíl, mimo jiné, i chování jejích aktérů. Houževnaté napadání, neschopnost dialogu z něhož nevychází vítěz, ani poražený. Prostě rozhovor, po kterém nezůstává blbý dojem u posluchačů, chybí.

Prezident to bude mít těžké, když sám bude muset chladit horké hlavy v poslanecké sněmovně, když sám nebude chtít být "pokaňkaný" zbytečnými ataky. Není ojedinělý názor, že zmíněný pan kandidát se na začátku kampaně více ovládal. Pěkné vyhlídky pro další výstupy, kterých pan Zeman možná ještě bude mít bezpočet.

Život není jen boj, ve kterém jde o oslňování lidstva vlastní velikostí. A funkce hlavy státu...pane jo, ta k tomu dává tolik příležitostí!