Prázdné dny

Byl to jeden z těch jednoduchejch dní. Ráno vstaneš, uděláš , co potřebuješ, jdeš do práce a nemusíš si lámat hlavu s tím, kolik času musíš zabít, protože on už umře nějak sám. V tom spočívá celá krása těhle jednoduchejch dní. Někdo to udělá prostě za tebe a ty si pak nemusíš vyčítat všechny ty promarněný hodiny.

 I když to třeba k něčemu je, třeba sem dneska někoho v práci přived na dobrou myšlenku. Třeba se mi náhodou mohlo povíst změnit někomu život. A třeba sem taky tím dnem prošel a nic takovýho se nestalo. Možná po mě zůstala jen prázdná stopa, která vybledne a zmízí.

Je to v podstatě jednoduchý. Jednoho dne musíš prostě přistoupit na to, že život nemá význam. Nebo možná má, ale pro někoho jinýho než pro tebe. Musíš si dokázat přiznat ten fakt, že to nemá cenu, že tě už nic lepšího nečeká, protože to ani jinak nejde. Je to osvobozující! Neudělá ti to radost, to ne, ale pomůže ti to přežít. Přežiješ další dny , protože je někde v tobě stejně ukrytá kapka naděje, která ti potichu šeptá v hlavě. Povídá ti o tom, že jednou to fakt bude lepší a že toho máš před sebou tolik, co nesmíš minout. Tu kapku naděje bys měl taky umlčet! Mele nesmysly.

Venku prší. Nevadí to, protože mě tam nic nečeká. V tom mi na monitoru bliká zpráva na ICQ. To se používalo ještě před tím, než přišel facebook. Tenkrát lidi mluvili a nesdíleli, tenkrát to bylo lepší. Píše mi člověk, kterej se schovává pod přezdívkou All_Ice, jak se mám. Zvláštní otázka. Málokdo se na ní ptá, aniž by ho doopravdy zajímalo, co mu řekneš. Zabíjení času utíká rychleji ve dvou a tak mu nebo jí píšu zpět. Ahoj All_Ice , nemám se nijak. V poslední době je můj svět složen z prázdných dní a prázdných míst. Ztratil jsem touhy a když se objeví, tak mi je pak smutno, protože je nedokážu naplnit. Dřív jsem si užíval západy slunce, klid a přírodu. Ale neboj se , All_Ice, jsem s tím smířen. Takže je to všechno v pořádku a svět se nepřestane točit. A jak se máš ty? All_Ice si dal na odpovědi záležet, protože ji psal tak patnáct minut. Mám se dobře, ty asi nebudeš Kája viď?... Zeptalo se mě All_Ice. Nebudu, pomyslel sem si, ne opravdu asi nebudu Kája. Jenže pak následovala další věta. All_Ice psalo toto: Jestli si ztratil lásku k věcem, jako je západ slunce, tak to je teda špatný, kamaráde! S tím by se mělo něco dělat! Kde bydlíš? Mohla bych za tebou přijet a můžeme se spolu jít projít. Já západy slunce pořád miluju a miluju je dostatečně na to, abych ti kus té lásky půjčila. Bude to taková transplantace citu. Jo a moje jméno je Alice.

Napsal sem jí, kde bydlím. Tak mi řekla, že to nemá tak daleko a přijede tak za dvě hodiny, abychom stihli celej západ slunce. Ale nevěřil sem, že přijede. Proč by jezdila, k čemu by ji to bylo. Dyť já vlastně můžu bejt jen nějakej nechutnej násilník, hnusák, slizák, oplzlej tlouštík, co na ni bude šahat svejma tlusťoučkejma prstíkama a říkat jí, aby se s ním vyspala, že je tak sám. Jenže nic z toho nebyla pravda a ona to třeba věděla. Existujou citlivý lidi. Dost citlivý na to, aby tohle poznali. A nakonec opravdu přijela. A bylá krásná! Jenže na tom nezáleželo, protože jakmile se usmála, tak se všechno změnilo. Byl to ten nejúžasnější úsměv, jakej sem kdy viděl a já cejtil, že život má zase význam. Tak tady je náš smutník, povídá mi. Slyšela sem o lidech jako seš ty, co si myslej, že nemá nic smysl, že život je jen prázdná schránka a podle mě je to pěkná blbost a taky si myslim, že lidi by měli proti blbosti bojovat, takže takhle si já odčiním svůj týdenní příděl dělání dobra, usmála se na mě. Povídali jsme si, proběhlo představení a vyrazili jsme. Šli jsme a mluvili, Alice se hodně smála a já si užíval každou vteřinu s ní, protože to bylo stejně jednoduchý a prostý jako moje jednoduchý a prostý dny. Jenže to mělo zároveň v sobě štěstí. Jak mi chybělo. Jak moc mi chybělo štěstí.

Alice měla pravdu, asi má nějakej dar. Západ slunce byl najednou takovej, jakej sem si ho pamatoval z dřívějška. Byl milej a klidnej. Seděla vedle mě a tiše si broukala nějakou tesknou píseň a já se jen díval a poslouchal. Když slunce zašlo, tak mi povídá : Půjdeme domů. Noc je taky pěkná, ale mně začíná být zima. Nerada bych se na zítřejší cestu nastydla. Doufám, že ti nevadí, když u tebe přespím? Ne, to mi opravdu vůbec nevadí. S tebou je to tak jednoduchý, Alice, všechno se zdá v pořádku, povídám ji. A ona mi říká: Na to dávej bacha, smutníku, jednoduchý věci totiž často nejsou dobrý. Co je jednoduchý, o to nemusíš bojovat a věci, který za to stojej, se často vybojovat musí! Šli sme zpátky.

Vlezli sme do postele a pustili si hudbu. Alice se ke mě přitočila a zavřela oči. Leželi sme a bylo to jen dobrý. Byl to ten správnej druh dobrýho. Takový to, co ti může snad vydržet celej život, po tom, co se sex omrzí. Alice už tiše oddechovala , spala a já poslouchal tóny piana. Bylo hrávý a vedle něj hrálo cello, který ho svejma hlubokejma tónama káralo. Zavřel sem oči a představoval si, jak to velký cello shlíží na maličký piánko a hrozí mu smyčcem.... Když sem otevřel oči, byla Alice pryč. V pokoji sem byl sám, hudba hrála dál a na počítači mě blikala nová zpráva z konverzace.

All_Ice: Ahoj, jak se máš?

MadMe:  Ahoj All_Ice , nemám se nijak. V poslední době je můj svět složen z prázdných dní a prázdných míst. Ztratil jsem touhy a když se objeví, tak mi je pak smutno, protože je nedokážu naplnit. Dřív jsem si užíval západy slunce, klid a přírodu. Ale neboj se , All_Ice, jsem s tím smířen. Takže je to všechno v pořádku a svět se nepřestane točit. A jak se máš ty?

All_Ice: Mám se dobře, ty asi nebudeš Kája viď?

MadMe: Nejsem, bohužel nejsem, ale můžu pro tebe něco udělat?

All_Ice: Ne děkují, měj se pěkně.

Nemůžu pro All_Ice nic udělat. Škoda, chtěl bych, třeba by to dopadlo stejně. Jenže nedopadlo. Za to může ta kapka naděje, co ti furt v hlavě šeptá, že se něco takovýho může stát. Jenže nemůže. Musím přestat pít, třeba vyschne.