Koule

Když by někdo napsal knihu a nebo natočil film o mém životě, tak by rozhodně nevyhrál Oskara. Nevyhrál by ani žádnou jinou cenu a nikoho by to nebavilo. V životě lidí se dějí různé věci, které stojí a nebo nestojí za řeč. Můj život byl prozatím plný těch, které za nic nestojí. Mohl bych tady pár situací zmínit, ale nejsou ničím výjimečné od situací jiných lidí. Když bych teď zemřel, tak by můj život nestál za zapamatování ani mně a to jsem ho žil.

Dnes ráno to všechno může být jinak. Když jsem se vzbudil a podíval z okna, zjistil jsem, že na zahradě se mi objevila zářící koule o průměru tří metrů. Ještě jsem k ní nešel, protože se bojím, že kdybych se ji dotknul tak zmizí a můj život bude opět k ničemu. Možná by mě to mělo vyděsit, ale teď se cítím poprvé po dlouhé době doopravdy šťastný. Koukám na tu kouli z okna a jasně vidím, že v ní něco je. Asi se k ní budu muset dojít podívat.

Venku je příjemně. Nikdo mě nikdy moc na zahradě nerušil, protože na ni nikdo nevidí. Mám ji schovanou za domem.Koule stále a intenzivně září a já k ní jdu plynulým krokem. Užívám si tuhle chvíli.Když už jsem u ní, musí si mé oči přivykat na ostré světlo, které se od ní odráží a které z části vyzařuje. Po chvíli rozeznávám dvě postavy. Žena a dítě. Obě mě sledují. Je tam ještě něco. Kolem postav krouží uvnitř koule stín. Všimnul jsem si ho jen díky tomu, že zář v jistou chvíli vždy pohasne. Ten stín se mi nelíbí, ale postavy jsou krásné. Zdá se mi jakoby mluvily. Myslím, že by chtěly něco k jídlu a pití. Něco jim donesu.

Cestou domů přemýšlím, jak jim to dám, abych kouli nepropíchnul. Když by zmizela, tak bych nejspíš umřel. Udělám jim jen chleba s máslem a natočím vodu. Bude jim to pro začátek muset stačit. Z okna vidím, že se venku zatahuje.Vracím se s jídlem a pitím ke kouli.

Teď když koule neodráží sluneční světlo, tak je do ní mnohem lépe vidět. Ale moc nekoukám. Chci jim dostat dovnitř to jídlo. Dávám ho na kraj koule a postavy se pro něj natahují. Pomalu ho přes bariéru strkám dovnitř. Koule nepraskla, což je dobré. Postavy si jídlo vzaly. Následovalo pití.Teď když jsem měl najednou volné ruce, tak jsem si postavy prohlédl. Asi se mi zastavilo srdce a mozek vybuchnul. Tohle není možné. Je to totiž moje manželka a moje dcera. Koukám na ně v němém úžasu. Udivuje mě to o to víc, že jsem nikdy ani manželku a ani dceru neměl, tak kde se tu vzali.Moje žena směrem ke mně gestikuluju a já ji rozumím. Za dvanáct dní a dvanáct hodin budou moci vystoupit z koule.Jsem šťastný a sedám si k nim a sleduju je.

Dny běží jeden za druhým. Každý den jim nosím jídlo a pití. Do práce už nechodím. Nemám proč, stejně mi nikdy nic zajímavého nepřinesla. Těžko už si vzpomínám, co jsem vůbec dělal.Každý den sedávám před koulí a se ženou si beze slov povídáme. Zvláštní je, že moje dcera moc nemluví, i když ji je už osm let.Pomalu se blíží dvanáctý den a já se nemůžu dočkat.

Když konečně přišel čas, tak koule zmizela. Postavy ale zůstali. Bylo to úžasné být po tak dlouhé dopět opět se svoji ženou a dcerou. Má manželka šla rovnou ke mně a políbila mě na tvář. Má úžasně jemný hlas, jako anděl. Ne že bych anděla někdy slyšel, ale pokud mluví, tak mluví tímhle hlasem. Dcera objala mou nohu, protože výš nedosáhla. Byli jsme zase rodina.Uložili jsem dceru do postýlky. Do dětského pokoje. Přísahal bych, že sem dětský pokoj nikdy neměl, ale asi to je něco, co přichází samo s rodinou. S manželkou jsem si uvařili kafe a šli si sednout ven. Po tak dlouhé době jsme si měli hodně co vyprávět.Říkám jí, že naše dcera je krásná. A ona mi odpovídá, že to je po tatínkovi. Usměju se. Chci se ji zeptat na tu kouli, kde byly tak dlouho, ale ona mi říká, že až zítra, teď je prý moc unavená.

Jdeme spát.

Můj první den s nalezenou rodinou je krásný. Konečně nejsem sám. Co mě ale trápí je, že moje dcera nemluví. Snažil jsem se s ní celé ráno povídat, ale neřekla mi ani slovo. Ptám se na to své ženy. Řekla mi, že mluvit nemusí, že přeci mluvení není to nejdůležitější tady. Kde tady, ptám se jí. Tady mezi náma, odpovídá mi.Ptám se jí znovu na kouli, jak se do ní dostali a kam v ní cestovali. Do koule se prý dostane každý velmi snadno, stačí jediná věc. Jaká, ptám se. Je to zvláštní, ale nepamatuju se na to, povídá mi. A kam jste s ní cestovali. Žena mi říká, že v kouli se nikam necestuje, ta mizí a objevuje se. Dlouho prý nebyly nikde, ale pak se objevily tady u mě. U mě u otce a manžela. Asi to pro kouli bylo důležité, abychom byli všichni spolu, říkám si.Den krásně plyne a hraju si s dcerou venku s míčem. Zatahuje se, tak se půjdem schovat. Z okna vidím, že se nezatahovalo, ale že padala tma. Den utekl moc rychle, byl moc krátký. Je to zvláštní, ale tak to asi chodí, když najdete rodinu.Půjdeme spát.

Dnes ráno mě bolí hlava. Měl bych jít do práce, ale nemůžu si vzpomenout, co je za den. Udělám si kafe a půjdu se podívat na zahradu. Skoro to vypadá, že venku je ještě tma, ale teď v létě se rozednívá brzy.Když vyjdu ven, vyděsím se. Všechno zmizelo. Je tu jen můj dům a má zahrada. Ale za zahradou nic není. Není tam ani zem, ani prázdno. Je tam jenom tma. Začínám se dusit. Tohle je strašné, nechápu, co se děje. Kam zmizel celý svět?!Jdu na kraj zahrady, jestli něco neuvidím, ale nikde nic není. Obejdu svůj pozemek, ale nic nenacházím. Jen tmu. Nejsou tu ani žádné hvězdy. Je možné, že jsem poslední existující věc všude?Z domu vychází nějaká žena. A volá na mě. Křičím na ni, co dělá v mém domě a ona vypadá překvapeně. Ptá se proč na ní křičím. Křičím ještě víc ať mi okamžitě řekne, co se to děje a co dělá v mém domě. Povídá mi ,že je moje žena a že tu se mnou žije. Žádnou ženu nemám. A pak vyjde ta holčička. Z očí ji tečou slzy a je mi ji líto. Tohle je tvoje dcera. Jak to může být moje dcera, když sem ji nikdy neviděl a ani tebe. Ptá se mě, co se to se mnou stalo a už taky brečí.Je možné , že jsem se zbláznil, že bych zapomněl , že mám dceru a manželku?Proč tu je jen můj dům a nikde nic jiného, ptám se jí. Protože jsem v kouli, povídá mi. V jaký kouli, ptám se zase já. V té, co nás odnese tam, kam patříme.Tohle mě ničí. Nerozumim tomu, co mi říká. Všechno to není pravda a já asi jenom sním. Jdu k plotu a volám do tmy, jestli se mi nikdo neozve.Nikdo se neozval. Vrátím se domů a půjdu si lehnout. V pokoji se zamknu.Usínám.

Je mi krásně. Nechce se mi z postele, ale má žena tu se mnou neleží a jediné, co chci, je vidět jí a svou dceru. Odemykám dveře, které jsem nezamknul. Proč jsou zamčené?Dole v pokoji sedí dcera u televize a kouká na nějakou pohádku. Pozdravím ji, ale ani se na mě nepodívá. Manželka sedí na terase. Jdu za ní.Proč ses včera choval jako blázen, ptá se mě. Nevím o čem mluví a tak se ptám, co jsem udělal. Popisuje mi, že jsem na ní včera křičel a dělal ,že jí neznám ani naší dceru. Na to si teda nevzpomínám, říkám ji. Jdu k ní a dávám ji pusu na tvář. Usměje se na mě a povídá, že je ráda, že tu můžeme být všichni spolu.Miluju vás obě. Je teplo, půjdu do bazénu, obleč si plavky a přijď za mnou, říkám své ženě. Svléknu se do trenek a hopnu na zahradě do bazénu. ¨Svítí nám sem slunce. Sousedovi na zahradu ale nesvítí. Je to zajímavý pohled.Soused zvláštně obchází celý svůj pozemek. Už jsem v bazénu poměrně dlouho a pozoruji ho. Stále dokola a dokola. Vypadá jako by mu špolouchalo na maják. Po nějaké době se zastaví a pak mi zmizí z dohledu. Po chvíli se zase objeví a něco na mě volá, ale slyším ho velmi špatně. Nakonec volám jen dobrý den, jak se dneska máte. Ale asi mu ani nestojím za odpověď. Ani si mě nevšímá, asi hledá psa nebo něco.Je fajn mít souseda. Člověk ví, že na něj někdo pořád dává pozor, i když tenhle maník nevypadá normálně.K bazénu přišla moje žena a povídá mi, že se omlouvá, že ji to tak trvalo. Musela naši malou holčičku dát spát, protože vypadala unaveně. Už ale krásně spinká. Vleze si ke mně do vody, která je příjemně teplá a za zadu mě obejme kolem hrudi. Jen tak se vznáším ve vodě.Přemýšlím o naší dceři a ptám se ženy, proč asi nemluví. Odpovídá mi ,že to je tím, že nežije. Děti, co nežijou, nemluví. Má pravdu, proč by taky mluvila. Stačí, když tu je s námi.Někdy budem muset zajet na nákup, abychom nakoupili nějaké jídlo. Žena mi povídá, že nemusíme, že stejně jíst nepotřebují.Každý musí jíst, oponuju jí. My nejsem každý, my totiž asi nejsem ani nikdo. Někdy přemýšlím, jestli vůbec jsme.Podívám se na ní a povídám ji, že musejí být. Jak jinak bych tu mohl být s nimi. Smutně se na mě podívá a říká mi, že si není jistá, jestli tu s nimi jsem a nebo jestli se jí to zdá. Obejmu a jí a říkám, že se jí to nezdá, že tu pro ni budu vždy a i pro naši malou.

Další ráno plné bolesti hlavy. Vedle mě leží ta ženská. Mám co dělat, abych nevykřiknul. Jak se sem dostala, když jsem zamykal. Vstávám potichu z postele, abych ji náhodou nevzbudil a chci odejít z pokoje. Jenže ona je vzhůru a povídá mi, že už stejně nespí, tak nemusím našlapovat jako myška. Ráda by ale ještě chvíli zůstala v posteli, jestli mi to nevadí. Mlčím a odcházím.Venku zase nic není. Chce se mi brečet. Tohle prostě není možné. Jak se to mohlo stát. Proč zrovna mně se tohle stalo. Neudržím se a začnu křičet a nadávat. Po chvíli je na terase zase ta žena i s tou malou holkou. Jdou ke mně a já na ně řvu, ať zůstanou kde jsou.Stojí na místě a sledují mě. Chci po nich vysvětlení.Moc toho nevím, ale můžu ti říct, že tam, kde jsem, neexistuje ani čas ani prostor, říká mi ta žena. To přeci není možný, povídám jí, kdyby nebyl prostor, tak bychom tu nestáli. Tohle ale není opravdový prostor a čas tady neplyne odněkud někam, ale do všech směrů. Nezáleží tu na ničem krom nás. Jsem rodina a to je jediné důležité.Říkám jí, že nejsme žádná rodina a že tohle je nesmysl. Budí se ve mně zas vztek a křičím na ně, ať jdou pryč. A oni jdou. Vezmu do ruky sekeru a jdu ke stromu. Sekám mu do kmene tak dlouho, dokud nespadne.Unavilo mě to. Jdu do domu. Jdu spát.

Ráno se vzbudím a přemýšlím o tom, co mi manželka říkala včera. Naše dcera nežije a ona asi taky ne. Nechci o tom přemýšlet, ale vrtá mi to v hlavě jako červ. Kéž bychom tomu lépe rozuměli, ale asi se budu muset smířit s tím, že je to něco, co nejde pochopit.Jdu ven. Sedí tam žena s dcerou. Ustaraně se na mě dívají. A moje žena mi povídá, že si myslí, že jsem nemocný. Něco se podle ní muselo pokazit. Ale já se cítím výborně. Moje žena si myslí, že koule asi udělala nějakou chybu a že vzala někoho, kdo sem nepatří. Myslí tím mě.Rozčiluje mě to. Nejsem rád, když o mě mluví tímhle způsobem. Jdu si lehnout do bazénu. Soused vpravo od mého pozemku opět chodí kolem dokola a pak zase něco volá. Doopravdy zvláštní ale je , že teď už mám dva sousedy. Ten druhý právě kácí strom.Takový pěkný strom, bude ho škoda.Vidíš je, ptá se mě moje žena. Povídám, že je vidím. Co si o nich myslíš, ptá se mě zase. Jsou to prostě sousedi, nic si o nich myslet nechci, zase tak moc mě nezajímají.Moje žena odchází. 

Čas běží a běží a já mám každé ráno o jednoho souseda navíc. Zjistil sem taky, že nestárnu. Nikdo najednou nestárne. Je to dobře, protože máme tolik času, kolik jen chceme. Vše zůstává krásně stejné.Jednoho dne mi manželka povídá, že pochopila, co se stalo. Říkám jí, že to není důležité. Hlavní je, že jsme spolu. Ale ona mi to stejně chce říct.Máš v sobě dvě osobnosti. Jedna se s námi dokáže srovnat. Dokáže být nekonečná. Druhá ne a tím se mění vše, co tu máme. Pro to máme víc a víc sousedů. Tvá druhá část nemůže a nechce být nekonečná. Nevím, kam to povede, ale dřív nebo později se něco stane. Tohle místo není stavěné na tolik míst. Každým dnem jich přibývá a já mám strach, že jednou jich bude moc.A co bys s tím chtěla dělat, ptám se jí. To nevím, ale měli bychom na něco přijít, jinak se může stát něco zlého.

Dělám si každé ráno čárky. Zjistil sem, že nestárnu. Už je to přesně 1502 dní, co jsem se poprvé probudil do temnoty. Snažím se z toho nezbláznit, ale zkuste si žít v domě s cizími lidmi, kteří tvrdí, že jsou vaší rodinou, kterou nemáte. A do toho všeho je kolem vás jen prázdnota. Zkusil jsem do té prázdnoty dát ruku. Zmizela. Když jsem ji stáhnul zpět, tak se po chvíli zase objevila. Nebolelo to, ale nebylo to k ničemu. Nechápu o nic víc.Dnes ráno se ovšem něco změnilo. Vše je trochu nakřivo. Dům i zahrada jsou nakloněny směrem k severu. Teda myslím, že je to sever, aspoň podle toho, co si pamatuji. Ta žena vypadá nervózně. Zdá se, že ví, co se děje. Navíc je hodně bledá. Všiml jsem si, že je bledší každým dnem i ta holka. Jakoby se rozplývaly.

Vzbudilo mě cloumání. Byla to má dcera. Vypadala vyděšeně. Táhla mě za ruku ven. Tam stála manželka. Koukala se do dáli na naše sousedy. Uviděl jsem to taky. V dálce se domy začínali zvedat a naklánět směrem ke středu.Co to má být, ptám se jí. To o čem jsem mluvila. Okraje už se nedokáží udržet tak daleko od nás. Ode mě a od naší dcery . Mizí  a chladnou a musí se vrátit, jenže když se budou vracet, tak se začnou navzájem bourat. A co se stane pak, ptám se. Pak zmizíme, povídá mi smutně.Stojíme tam na terase a koukám na zdvihající se okraje. Jak dlouho myslíš, že to potrvá, ptám se své ženy. Maximálně čtyři dni. Chci říct přesně čtyři dny, teď už to vím jistě. Je mi smutno, ne pro to, že má být vše zbořeno, ale pro to, že bych už dál neměl být se svou rodinou.

Podlaha se teď přesunula místo zdi , takže já teď musím spát na zdi. Každou hodinou očekávám , že se dům zbortí a vše bude padat směrem k domu, kde to všechno začalo. Ta žena mi vysvětlila, co se děje, prý jsem nemocný pro tohle místo. Neumí si s mnou poradit. Rozpíná se kvůli mně a tvoří kopie. Jejich kopie. Každý den žiju s jinou kopií a každá kopie prožívá ten samý den stále dokola. Jen my tady si pamatujeme vše, co se stalo. Čím víc je kopií , tím víc blednou a tím víc jsou přitahovány svým originálem, aby byly opět kompletní. Vědí, že to bude znamenat zkázu tohoto místa, ale nemůžou s tím nic dělat. Je to jako kdybych chtěl aby se moje buňky rozložily na atomy a pak se složily. Je to prostě mimo jejich kontrolu.Ptal jsem se a co se stane pak, až se vše zhroutí. Odpověděla mi, že neví. Nikdy se to prý nestalo. Koule se prý nikdy nemýlila. Až teď. Těším se, až to skončí. Rád bych to přežil, ale pokud ne, taky dobré. Takhle žít nikdo nechce.

Dnes se to stane. Dnes mám poslední den se svou rodinou. Sedíme venku. Moje žena mi sedí na klíně a objímá mě kolem krku a má dcera je mezi námi. Koukáme na okraje našeho nemocného městečka, které se teď tyčí do ohromné výšky.

Teď, řekla moje žena.

V tu chvíli se začaly domy i se zahradami bortit. Padají jedna za druhou a nabírají další a další. Je to jako lavina. Impozantní pohled. Nemám strach, jsem rád, že jsem mohl být se svou dcerou a ženou.

Lavina se k nám blíží a teď už rozeznávám obrysy postav v ní. Jsou polámané, ale všechny jakoby stále sledovaly místo, kam míří. Sem k nám.

Moje žena mi v poslední chvíli říká, že mě miluje a má dcera se ke mně tiskne.

Mizíme a já jsem šťastný… ale byl tam ten stín, asi byla taky nemocná.