Temná povídka s fantastickou tématikou vyprávějící příběh jednoho neobyčejného setkání.
Tanec
Tančit s Eliškou je neuvěřitelně příjemný zážitek. Vždy jsme pro sebe měli jistou slabost. Bylo to určitě tím souzněním, které mezi námi je. Vždy jsme si perfektně rozuměli a hlavně jsme si byli podobní. To se celé promítlo do tance, kterým jsme se právě ploužili po setmělém parketu. Všichni odešli už před hodinami a my si povídali a pak jsme si pustili hudbu sice jen z mobilního telefonu, ale k účelu tance nám postačovala. Bylo to příjemné, tak jak jen málo věcí. Vždycky jsem se hrozil nějaké romantické chvíle, která teď nastala. Nechtěl jsem pokazit to, co jsme mezi sebou měli. Tančili jsme dlouho až k ránu, krásně to uteklo. Každý z nás se pak vrátil do svého hotelového pokoje. Byl to kouzelný večer. Byl to poslední romantický večer, který kdy zažiji.
Zlom
Začátek byl prostý. S partou přátel jsme se dohodli, že si vyjedeme na hory. Našli jsme hotel jménem Ruler-Vládce. Jméno odpovídalo tomu, jak hotel vyhlížel. Byla to velkolepá stavba s deseti patry. Působil jaksi nepatřičně. Byl na úplné samotě, všude kolem byly lesy a vedla sem jediná silnice. Architekt jej umístil do stráně. Na to, jak byl hotel luxusní, byla cena za týdenní dovolenou velmi příznivá. Na přelomu března a dubna už tu jsou jen zbytky sněhu, takže zde moc turistů není. Je nás tu asi 40 včetně personálu. My jsme tu v pěti. Já, Eliška, Jana, Dan a Petr, ale tomu všichni už dávno říkají Yum.
Třetího večera se začaly věci měnit. Už přes den mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Nejprve jsem to připisoval kocovině, ale později jsem musel připustit, že tohle obyčejná kocovina prostě nezpůsobí. Každou chvíli se světlo jakoby stáhlo do pozadí a přes to, že byl den a hotel byl vybaven velikými okny, se najednou zdálo, jakoby měl každou chvíli přijít už večer. Bylo to nesmírně zvláštní, ale hlavně velmi tísnivé. K odpoledni jsem si už říkal, jestli jsem se nezbláznil. S tmou přicházel i chlad. Byl nepříjemný a vtíravý. U večeře jsem původně chtěl mlčet, protože jsem si opravdu připadal jako blázen. Nechtěl jsem se ostatním svěřovat se svoji začínající schizofrenií. Jenže Yum vypadal, jako kdyby měl každou chvilkou zkolabovat. Byl bílý jako stěna a vůbec se nezapojoval do konverzace. Když se ho nakonec holky vytrvale ptaly , co mu je, tak jim řekl, že se mu zdá, že tu není něco v pořádku, a po dalším výslechu se ukázalo, že má stejné problémy jako já, jenom trochu naléhavější. V tu chvíli se hotel ponořil do tmy, ale podle vzdechů, které se ozvaly, jsem pochopil, že vypadl proud. Na chodbách se rozsvítilo nouzové osvětlení, které z nějakého důvodu bylo tmavě modré, asi aby zdůraznilo naléhavost situace. Modré je ale lepší než červené, které bývá ve filmech- modrá je uklidňující barva, snad i proto ji zvolili. Asi si majitelé řekli, že při modré barvě nikdo nezpanikaří, když vypadne elektřina... možná by ta barva uhasila i oheň, ale nevsadil bych si na to.
Po krátké chvíli přišel vedoucí a pověděl nám, ať se nebojíme, že vypadla elektrika, ale každou chvílí by to mělo být v pořádku. Jeho slova by měla větší smysl , kdyby se za ním do místnosti právě nekolébala průsvitná postava. Všichni mlčeli a vedoucí jen vzdychl a couvl ke zdi. V tu chvíli jsem stále chtěl věřit tomu, že všechno bude v pořádku , že to je nějaká hra nebo tak něco, ale pletl jsem se. Postava se zvláštním pohybem dostala až mezi stoly a otáčela se dokola. Její obličej byl prázdný. Žádné oči, pusa nebo nos, jenom kůže přilepená na plochou kost. Očividně to byla dívčí postava, kolem těla měla uvázané šátky černé a bílé barvy. Dlouhé stříbrné vlasy se snášely až do půlky zad. Z ničeho nic se postava zastavila a na tváři se nejprve objevily obrysy úst a po chvilce už měla tvář krásnou dívčí pusu. Byl to bizardní a strašlivý pohled a já si myslel, že musím omdlít a probrat se, ale nic takového se nestalo a podivná přízračná dívka promluvila.
"Dnes budete mými hosty. Budu se o vás starat. Zítra bude svět jiný. Dnes se rozhodne, kdo z vás půjde se mnou dál a kdo z vás zůstane tady", řekla dívka. Bylo to zvláštní, protože její ústa se hýbala v neznámém rytmu a neodpovídala tomu, co říkala. Spíše jen monotónně klapala a slova zněla mimoděk kolem nás. Eliška mezitím začala plakat. Nedivil jsem se jí, taky bych brečel, kdybych nebyl strachem ochromený . Ústa na hlavě dívčí postavy opět zmizela a tím houpavým krokem se postava přesunula do modré chodby a světlo ji pohltilo. Proud naskočil až po nějakých deseti minutách, které se neuvěřitelně táhly. Po rozsvícení se celý zážitek zdál nemožný, ale stačilo se podívat na ostatní a hned jste věděli, že to všechno se právě stalo.
Hodiny běží dál
Od příhody v jídelně uběhlo několik desítek minut. Když se opět začalo mluvit, tak první návrhy směřovaly k tomu, abychom se všichni sebrali a rychle odtud vypadli. Na nějaké složitější úvahy nebyl ani čas ani klid. Všichni se hrnuli do přízemí ke vchodu. Bylo to překvapení , ale ne až tak nečekané. Zadní východ z hotelu, který byl blíže ke schodišti, prostě nebyl. Byla místo něj zeď. Nejdříve jsme si mysleli, že jsme se spletli, ale vedoucí nám říkal, že tím východem odcházel mockrát a vždy tady byl, ale teď tu prostě není. Jeho obličej se z barvy čerstvě natřené stěny přesunul k barvě lehce zelené. Po pár vteřinách začal zhurta zvracet. Byl to smutný pohled. Zmizelé dveře ale byly podstatně lepší než to, co nás čekalo u hlavního vchodu. Ten zůstal tam, kde byl, ale objevil se tu strážný. Vedoucí jen zavrtěl hlavou , aby ukázal, že toho člověka nezná. Mladý pár vykročil směrem ke dveřím , oči upřené přímo před sebe. Když byli deset kroků od východu, tak jim strážný zahradil dveře a řekl jim, že přece odejít nemůžou, dokud jim to nedovolí Emily. Muž se začal rozčilovat a strážného odstrčil, ten se zatvářil ukřivděně, ale řekl jim, že když na tom trvají, tak můžou odejít. Muž s černovlasou dívkou vykročil ke dveřím, když se dotkl kliky dveří, ozvala se ohlušující rána. Hlava jeho přítelkyně se změnila v krvavou mlhu. Stražný teď držel v rukou ohromnou pistoli a usmíval se. Omlouvám se , povídal a pokračoval, tohle je vaše práce, ne moje. Emily se na mě bude zlobit, ale někdo vás trochu zkrotit musí. Vždycky jí říkám, že bychom měli důležitost situaci zdůraznit nějakým gestem. Snad vám tohle bude stačit. Ozvaly se další dvě rány a kolena muže u dveří se rozprostřela všude kolem. Podlomily se mu nohy, protože absence kolenních kloubů je pro člověka velmi zásadní. Ani nekřičel, rovnou omdlel. Tělo není stavěné na to ,aby bylo schopné snášet takovou bolest. Strážný k němu došel a pomalu mu kroutil hlavou . Dělal to velmi jemně a klidně, ale nakonec musel viditelně zabrat. ozvalo se praskání. Pak se zvedl a usmál se na nás. Byl to ten nejvřelejší úsměv, jaký jsem kdy viděl a řekl nám, že se těší na další spolupráci a že si nás Emily bude v průběhu večera volat. Přistoupil k nám blíže a všichni zůstali stát jako opaření. Každému z nás podal lístek s číslem pokoje. Řekl, ať se každý neprodleně dostavíme na určené místo a počkáme na návštěvu jeho paní Emily. Přitom si stále zvesela poklepával na pouzdro s tou monstrózní pistolí a tu a tam laškovně mrkl. Nikdo si nedovolil neposlechnout. Nikdo si nedovolil ani diskutovat o tom, jestli půjdeme. Eliška se mě držela jako klíště, ale nakonec jsme se museli rozdělit. Ona byla v pokoji na čtvrtém patře a já byl v devátém. Jediný, kdo se mnou byl v devátém , byl Yum. Každý jsme byli na jedné straně chodby. Musel jsem Yumovi pomoc, aby se dostal do pokoje. Vypadalo to, že každou chvíli zkolabuje, ale neměl jsem tu odvahu vstoupit do jeho pokoje , když můj lístek jasně říkal 903. Lehl jsem si na postel a kupodivu jsem se necítill absolutně příšerně, jak by se dalo očekávat u člověka, který se vyskytne v hotelu , kde právě bláznivý strážný zabil dva lidi. Cítil jsem se tak nějak volně. Nemyslel jsem si, že dnešní noc přežiju, ale zároveň bylo tak trochu uklidňující vědět, že kolem nás je něco víc než jen náš svět, i když byla škoda, že to "víc" kolem nás byla dívka bez obličeje a obří zbraň strážného. Ležel jsem na posteli, tupě jsem zíral do stropu a čekal na návštěvu naší nové hostitelky.
Úkol
Možná jsem usnul, možná ne. Ale realita mě dostihla ve chvíli , kdy se otevřely dveře mého nového pokoje a dovnitř se vkolébala prázdná tvář dívky jménem Emily. Znovu jsem se necítil nijak vyděšeně. Byl jsem spíš zvědavý, co po mně bude chtít. Dlouhou dobu na mě jen zírala tou prázdnou tváří a pak se JI zase začala modelovat ústa. Promluvila. Hlas, stejně jako minule, zněl tak nějak kolem a ústa zase rytmicky klapala mimo slova. Říkala: Hledání je ... dlouhé. Je únavné. Není náhodné, jste tu, protože to tak má být. Jste tu, abych si zvolila. Zbytek je na vás. Svět je pro mě únavný. Dlouhý. Čas je ... prázdný. Potřebuji zástupce. Toho, kdo bude mýma rukama a očima. Projde nejlepší, ne nejsilnější, nejrychlejší, nejchytřejší, ale jen nejlepší kandidát. Odměna bude ohromná. Emily se odmlčela. Já vyčkával. Z jejího těla vyrostly další páry rukou, byl jich skoro tucet a všechny byly jinak dlouhé a jinak stavěné. Podívala se na mě svou prázdnou tváří, přistoupila blíž a objala mě všema rukama najednou a před očima se mi začaly promítat obrazy. Viděl jsem nekonečné prázdné pláně , po kterých se kolébala osamělá postava, byla to Emily. Jenom šla od ničeho k ničemu. A já najednou cítil všechnu tu volnost, kterou měla. Nestárla. Šla dál. Byl to osvobozující pocit. Pocit volnosti. Další obraz byl jiný. Tisíce schodišť vršících se na sebe a kolem jen tma a prázdnota. Po těch schodech se ploužili jiné přízraky. Byly stejné jako Emily, ale na první pohled bylo vidět, že se liší. Cítil jsem vůči nim nenávist. To oni Emily vyhnali. Ach ano. Cítil jsem, co chtěla, abych cítil. Bylo to všechno strašlivě silné. Obraz se dal do pohybu a já letěl nad jednou linkou schodiště. Obraz se zastavil u dveří, kterými schodiště končilo a já věděl, že za nimi jsou odpovědi. Chtěl jsem se zeptat, co je za nimi, ale nemohl jsem mluvit. Emily mi přesto odpověděla. Řekla mi, že zatím to nesmím vidět, ale pokud uspěji , tak možná. Poslední obraz byl podobný schodištím, jenže místo schodů to byly spíš nakloněné plochy. Nekompletní a jiné, ale princip se zdál stejný. Nevěděl jsem to, jenom jsem to cítil. Obraz zmizel. Byl jsem opět v pokoji. Nově narostlé ruce opět zmizely v jejím těle. Čekal jsem, co bude dál. A pak na mě opět tím nadpřirozeným hlasem promluvila. Zůstane jeden. Záleží jen na vás, kdo to bude, řekla a odkolébala se pryč z pokoje.
Domluva
Zůstal jsem ještě nějaký čas v pokoji. Pocit jistoty a klidu se pomalu vytrácel a já si začal uvědomovat, že vlastně umřít nechci. A nechci , aby umřel někdo z mých přátel. Bylo to jako přechod na jinou úroveň vědomí, kde opět platí biologické zákony a mě přemohl strach ze smrti. Později jsem došel za Yumem do pokoje. Seděl na židli a koukal z okna. Maličko se mu vrátila barva. Ptal jsem se, co se stalo. Buď mi to nechtěl říct, anebo se opravdu nic nestalo. Tvrdil, že celou dobu jen sledoval ,co se děje venku. Nevěděl jsem, jestli mi lže , nebo jestli je to jen taktika. Byli jsme přátelé dost dlouho a já mu řekl, co se stalo. Odpověděl mi, že si myslí, že je do jisté míry imunní vůči jejímu vlivu. Myslel si, že sem nepřišla, protože to nešlo. Přišlo mi to zvláštní, ale možné to je... možné je asi všechno, pomyslel jsem si. Domluvili jsme se , že budeme držet při sobě. Nejdřív musíme najít ostatní a dát se dohromady. Dan s Janou byli v 6. patře, takže tam jsme zamířili první. Nevěděli jsme , kde jsou ostatní návštěvníci a zaměstnanci, ale dalo se předpokládat, že jim Emily řekla to samé, co řekla mně, takže jsme si trochu pospíšili. Výtahy nefungovaly, museli jsme po schodech. Dveře na chodbu šestého patra byly zamčené. To nebylo dobré znamení. Naopak velmi špatné znamení byly zvuky, které se zpoza dveří linuly. Evidentně tam probíhal nějaký souboj a vzhledem k tomu, kolik hlasů se tam snoubilo dohromady, tak to byl souboj rozsáhlý. Snažili jsme se rozrazit dveře, ale byly to takové ty protipožární , od kterých jsme se odráželi jako mouchy od skla. Čas běžel a výkřiky postupně slábly. Nakonec utichly úplně a zámek dveří cvakl. Stáli jsme s Yumou jako opaření, protože ani jeden z nás nechtěl vstoupit. Děsilo nás to, co by tam mohlo čekat,jenže jsme neměli na výběr a tak jsem zabral za kliku a s myšlenkou, že když rychle zaberu, tak ten pohled bude lepší, jsem dveře otevřel dokořán. Jenže žádný způsob otevření dveří nikoho nepřipraví na takový pohled. Všude po chodbě byla krev a majitel hotelu teď seděl na Danovi a mlátil pěstmi do zbytků jeho tváře. Předchozí údery již udělaly své. Najednou jsem se cítil jako v nějaké pohádce. V uších mi znělo příjemné uklidňující piáno a já se rychle pohyboval k bušící postavě. Nevnímal sem už nic jiného než majitele hotelu a to krásné piáno. V hlavě jsem viděl prsty dokonalého hráče, který vytvářel ty úžasné melodie a ve skutečnosti moje pěst zrovna narážela do obličeje nového nepřítele. Srazil jsem ho k zemi. Moje ruce měly teď vlastní vůli. Bily majitele tak dlouho a tak silně, že by to nepřežil žádný člověk. Nevěděl jsem, kde se ve mně ta síla vzala a ani jsem po tom nepátral. Piáno utichlo a mě se vrátilo normální vědomí. Rozhlédl jsem se a podíval se na tu spoušť kolem sebe a chtělo se mi zvracet. Dan , blesklo mi hlavou. Rychle jsem se k němu otočil, ale nad ním už se krčil Yuma. Vycítil můj pohled a zvedl hlavu. V jeho očích bylo vidět, že Dan už se z toho nevyhrabe. Po chvíli hledání jsme mezi těly našli i Janu. Byla taky mrtvá. Ach bože... pomyslel jsem si, jestli existuješ, pomoz nám se z toho dostat... prosím.
Cesta za Eliškou
Jana... mrtvá... Dan … mrtvý a jinak prázdno. Nebyl jsem schopen ničeho a najednou mi v hlavě problikl střípek vzpomínky. Byla to vzpomínka na tanec. Na ten krásný okamžik, kterých je v životě tak zoufale málo. Na moment, kdy jsem se cítil absolutně spokojený. Eliška tu někde pořád je, musí tu někde být a já ji musím najít. Rychle jsme se s Youmou vydali do 4. patra. Tam měla být Eliška, jenže tam byl ten samý odporný pohled jako v šestce. Krev a mrtvá těla. Jenže ani jedno nepatřilo Elišce. Ale vedly tu stopy od krve. Byly to dívčí boty, protože noha to byla malá a tvar stop odpovídal botám s podpatkem. Tak přece možná žije! Vydali jsme se s Youmou hledat Elišku, ale krvavé otisky bot brzy končily. Co teď , ptal jsem se Yumiho. Půjdeme do jídelny, navrhl, tam to všechno začalo, tak snad tam taky budou všichni směřovat. A tak jsme šli. Cestou jsme narazili na tři těla. Jedno bylo mužské, druhé ženské a poslední tělo bylo malého chlapce. Muž měl proříznutou krční tepnu a žena s dítětem mnoho bodných ran na břiše a hrudníku. Ten pohled mě ničil. Snad to bylo tím, že tihle tři ubožáci bývali rodinou. Měli vše, po čem jsem ve skrytu duše toužil, a jejich sen se rozplynul jako pára nad hrncem a jejich životy zmizely v zapomnění. Zvláštní bylo, že se znovu objevily ty stopy s podpatky. To znamená, že je zabila ta žena, kterou sledujeme. Říkám žena, protože to nemohla být Eliška, Eliška by nikdy nezabila dítě!
Musíme být tišší a opatrní, povídá mi Yuma, ta jídelna napadla určitě víc lidí než nás. Když jsme se blížili ke dveřím od jídelny, Yum mě zatahal za rukáv a ukázal směrem do temného výklenku ve zdi. Schovali jsme se tam a sledovali dveře. Stáli jsme tam v úplném tichu skoro půl hodiny, když se ozvaly slabé kroky. Nejdřív jsem viděl obrys postavy. Při přiblížení se z ní vyklubal statný chlapík, co tu byl s kamarády, ale teď šel sám. Mířil přímo ke dveřím jídelny. Podíval jsem se na Yumu a ukázal mu, ať zůstaneme schovaní. Rozhodně jsem se nechtěl rvát na život a na smrt s tímhle hromotlukem. My byli napravo od vchodu do jídelny, jenže nalevo byl úplně stejný výklenek, stejně temný. Ve chvíli, kdy hromotluk zabral za dveře, se z druhého výklenku hbitě vynořila malá postava a rychle se blížila k nic netušícímu muži zezadu. Hromotluk zjistil, že dveře jsou zamčené a teď s nimi vší silou lomcoval. Druhá postava už byla dost blízko. Oba jsme najednou vydechli překvapením, když se ukázal obličej útočníka. Byla to opravdu Eliška. Mým srdcem projel nůž. Všechno pak nabralo na rychlosti. Eliška se rozběhla, hromotluk uslyšel kroky a když se otočil k jejich zdroji, zjistil, že už má v břiše zabodnutý kuchyňský nůž. Eliška mu uštědřila dvě další rychlá bodnutí, ale ten muž pořád stál, dokonce Elišku praštil svou tlapou a odhodil ji na zem. Z břicha se mu valila krev jako malý vodopád. Pomalu klesl na kolena a pak se zvrátil s kvílením na záda. Eliška se zvedla a rychle si na hromotluka klekla a napřáhla nůž nad hlavu. V tom Yuma vyskočil z našeho temného krytu a zakřičel její jméno.
„Nedělej to, Eliško, prosím!“ zakvílel Yuma.
Nůž se spustil po směru gravitace a skončil hluboko zarytý v hromotlukově krku. Ozvalo se krátké zachrčení a pak ticho.
„Eliško... ne“ vzdychl Yuma.
Eliška se na něj teď pořádně podívala a její oči byly tak klidné,až mě zamrazilo. Čekal jsem bláznivý pohled vraha a nebo zděšený pohled člověka, co zabíjí , aby přežil, jenže její oči byly dvě studánky ledové vody.
„A proč ne?“ zeptala se najednou Eliška. Hlas měla klidný stejně jako své oči.
„Dyť si právě zabila člověka a asi jsi zabila i ty další...“ odmlčel se Yuma. Když se vzpamatoval, pokračoval: „ Proč jsi je zabila? Dyť si zabila i malý dítě , pro kristovy rány!“.
„Co je pár životů proti tomu, co dělá Emily, hm Yumo? Všichni stejně jednou umřou, ale ona … ona je nesmrtelná. Ona je Stavitel. A chce moji pomoc. Někdo tak mocný jako ona potřebuje někoho tak bezvýznamného jako já. Je to úžasný pocit!“ odpověděla nadšeně Eliška.
„ Polož ten nůž a přestaň bláznit. Dyť to sou lidi a ty je vraždíš jakoby nic! Eliško, ona tě nějak... očarovala... zkus se toho zbavit, bojuj s tím.“ snažil se Yuma.
„Ty to nechápeš, Yumo, tady jde o mnohem víc. Ona je architekt prostoru, ona ho vytváří a tvoří cesty a možnosti. Ona je něco jako... bůh. Je to šance stát se něčím trvalým. Je to šance přiblížit se dokonalosti. Pár životů za službu bohu je jako pár kapek v moři.“ Vysvětlovala trpělivě Eliška.
V očích měla stále stejný klid a to mi vrtalo hlavou. Ano, Emily byla stavitel, ukázala mi to taky. Yuma to neviděl, ale já postupně začínal rozumět tomu. Emily tvoří nové možnosti. Proto se oddělila od ostatních stavitelů. Možná je to důležité, možná je to nesmrtelné, ale zabít kvůli tomu dítě? Moje úvahy náhle přerušil Yumův křik. Křičel na Elišku , ať zůstane tam , kde je. Jenže ona se k němu blížila s nožem napřaženým před sebou. Vrhli se na sebe. Yuma odrazil několik jejich výpadů nožem, i když přitom utrpěl pár řezných ran na rukou. Pak chytil Eliščinu ruku a složil ji na zem, zatímco Eliška mu druhou rukou škrábala dlouhými nehty do oči. Podařilo se jí vyprostit nůž a zaútočit , ale Yuma na poslední chvíli změnil směr jejího útoku a místo do břicha se mu nůž zabodl do ramena. Strašlivě zakřičel, ale nůž si vytáhl z rány a zahodil ho. Klekl si Elišce přímo na krk a chytil jí obě ruce, ona jen slabě vzdychla, protože na nějaký křik už neměla dostatek vzduchu. Začala se zmítat a já viděl, jak její tvář postupně bledne. Dyť on ji zabije, pomyslel jsem si v rychlosti a pak moje tělo konalo víceméně samo. Vyběhl jsem z úkrytu a cestou k Yumovi sebral odhozený nůž, který jsem mu o dvě vteřiny později zabodl do krku. Yuma se na mě vyděšeně podíval a já v jeho očích viděl tu hrozivou výčitku. Udělalo se mi zle. Yuma zemřel rychle.
Chvíli jsem jen seděl a sledoval Yumovo mrtvé tělo. Asi půjdu do pekla, blesklo mi hlavou. Eliška byla zraněná, ztěžka dýchala. Podívala se na mě. Oči měla pořád klidné. Tolik chtěla pomáhat Emily. Yuma jí to překazil.
„Promiň, Eliško.“ řekl jsem a oběma rukama jsem sevřel její pohmožděné hrdlo a zatlačil. Z jejich očí najednou zmizel ten ledový klid a objevila se panika. V hlavě mi znělo zase to piáno. To krásné, stále se opakující piáno.
„Sama jsi to řekla, co je pár životů, proti službě nesmrtelným.“ řekl jsem a naposledy pořádně přitlačil. Po třech minutách její srdce přestalo bít. Ležela tam tak krásná. Zabil jsem jí. Zabil jsem , abych dokázal něco nevídaného. Musel jsem to udělat. Dveře od jídelny se otevřely a v nich stál strážný a u pasu měl tu svojí obří bouchačku. Takhle zblízka byla impozantní.
„Gratuluji ti, právě ses stal mým kolegou.“ řekl strážný a natáhl ke mně ruku. Chytil jsem ji a on mi pomohl vstát. Uklouzl jsem v Yomově krvi, ale strážný mě přidržel.
„Ne , že bych z tebe byl nadšenej , kamaráde. Já jsem jich zabil 13, když jsem žádal o práci u Emily, ale zase je šikovný, žes vyhrál a ani ses moc neušpinil, to se cení.“, zasmál se na mě.
Vedl mě jídelnou, na jejímž konci se vznášela Emily. Sledovala mě svým slepým obličejem a já věděl, že mě vidí. Ne jako lidé vidí věci, ale vidí mě. Chápe, co jsem..
„Náš čas se teď spojí, můj milý. Čekají nás velké věci. Teď si ale musíš odpočinout. Pojď.“, vyzvala mě a došla ke dveřím, které měly vést do kuchyně, ale když je strážný otevřel, tak jsem uviděl můj byt.
„Odpočívej, můj drahý.“, řekla Emily a velmi jemně mě pohladila po vlasech.“ Vše se teď změní, brzy tě navštívíme a ty půjdeš s námi a pomůžeš nám budovat!“ usmála se na mě těmi zvláštními ústy. Vstoupil jsem do svého bytu. Kolega strážný na mě ještě jednou mrknul a zavřel za mnou dveře.
