Existuje opak hypochondrie? Evidentně ano, jen nevím, jak se správně odborně nazývá! Jsem toho živým důkazem, nebo jsem opravdu jenom natvrdlá.
Existuje opak hypochondrie? Evidentně ano, jen nevím, jak se odborně nazývá! Jsem toho živým důkazem.
Odjela jsem s dětmi na chatu na Vranovskou přehradu. Trávili jsme tam letní měsíce celou dobu, co jsem s dětmi byla na rodičovské dovolené. „Obětovala“ týden dovolené v závěru prázdnin.
Obvykle tam prázdniny přežívá i moje sestra s dětmi. Jenže v červnu vyhlásili, že poslední týden budou v Krkonoších. Briskně jsem domluvila svým starším dětem s sebou parťáky – spolužačku dceři a spolužáka synovi. Prcka jsem ošidila, další malé dítě jsem si s sebou skutečně brát nechtěla. ALE sestra Krkonoše nakonec odpískala a na chatě zůstali. Nicméně doprovody svých dětí mi bylo hloupé rušit a sestra mi to v červenci odkývala.
Týden před dovolenou mě bolelo břicho s občasnými křečemi a častými návštěvami toalety, cítila jsem se možná trochu unavená, ale přičítala jsem to nadměrné konzumaci ovoce a náročnému životnímu tempu.
Odjížděli jsme v sobotu po poledni, když předtím dopoledne manžel ještě proháněl zedníky po dvoře a kotelně a já hodně balila, trochu vařila a snažila se za pomoci větších dětí připravit zvířata a rostliny na týden bez větší péče. K obědu se částečně dojídaly zbytky, ovšem s populární bramborovou kaší. Jen mi kombinace špekáčku a brkaše moc nesedla.
Jela s námi dceřina kamarádka, za synem měla být „posila“ dovezena až v pondělí večer. Cestu jsem z nepochopitelných důvodů prospala.
Na chatě jsem se po vybalení jídla a rozmístění šesti lidí na 4 a půl postele vypravila za maminkou. Mamča tráví léto také na přehradě, jejich chata je asi 20 metrů od té naší. Chvíli jsem poseděla s mamkou a tetou, probraly jsme naši stavbu a různé jiné zcela zásadní věci, prolistovaly katalogy, vypily kafe a také asi 3 dcl vína.
S vědomím, že na chatě budu ještě týden, jsem se pak vrátila zpět k nám, kde už byla další návštěva - sestřenice s manželem. Viděla jsem je naposledy na červnové oslavě, kde jsem ovšem byla silně zdravotně indisponovaná. Také mě ve dveřích vítala hláška: „Vypadáš mnohem lépe, než když jsem tě viděl naposledy.“ Jenže všeho dočasu.
Pokračovali jsme družnou zábavou s popíjením vína. Ale nijak jsem to nepřehnala, jelikož mě kolem půl desáté odtáhl prcek nahoru do ložnice, že se mu chce spinkat a že jedině se mnou. Usnula jsem možná dřív než on.
Ráno jsem se cítila jako zmlácená. Probudila jsem se brzo, ale nešla jsem ani nahodit udice. Děti spaly výjimečně hodně dlouho, tak jsem pokorně ležela a nehýbala se. Potom mě tělesné pochody donutily vyběhnout z chaty, a to opakovaně. V posteli jsem strávila skoro celý den a o děti se staral tatínek. Jistě, všichni se mi smáli, že „asi dietní chyba“.
V neděli večer manžel odjel, když jsem ho asi pětkrát ujistila, že to zvládnu. A skutečně – už jsem nezvracela, jen průjem přetrvával. Zvládala jsem však uvařit dětem oběd, donést užitkovou vodu ve dvou kýblech od přehrady nahoru, pitnou v kanystrech ze sklepa, i na to chytání ryb došlo. Jen jsem se cítila pořád víc unavená.
Když v úterý dopoledne synův spolužák, kterého opravdu večer předtím dovezli, při zabíjení vosy promáčkl okno, ani jsem neměla sílu to komentovat. Jen jsme změřili rám a poprosila jsem ho, jestli by táta dovezl sklo a tmel. Představa, že manžela pošlu shánět sklenáře, mě děsila. I tak toho má moc a další povinnost navíc jsem mu neměla odvahu přidávat. Chata se bude přepisovat na sestru, nemohla jsem tedy rozbité sklo přejít sdělením, že okno je přece dvojité.
Úterý bylo vůbec vydařené, jelikož syn při nahazování zlomil úplně novu udici. A prcek strávil dopoledne na slunci, v poledne nechtěl jíst a když si šel sám dobrovolně odpoledne lehnout (což samo o sobě je krajně podezřelé) lehnout, pozvracel mi postel. Při praní špaget s řádně červenou omáčkou se mi mírně zvedal žaludek. Na rozdíl ode mě však synáček večer už zase jedl.
Uprostřed týdne jsem se při chůzi do schodů s dvaceti litry vody zadýchala, což se mi nestává. Potom jsem šla přeplavat zátoku, nepochopitelně mě to unavilo a bylo mi zima. Také mi bylo tak špatně, že jsem úplně přestala jíst, stejně všechno jen proteklo.
Sestra se pak zeptala, jestli nemám salmonelózu. Opravdu mě do té chvíle nic takového vůbec nenapadlo. Nicméně jsem vygooglila příznaky a stavu odpovídaly. I naměřená teplota byla zvýšená. Ruce jsem si myla usilovně již předtím, ale na chatě není tekoucí voda, takže se stejně mydlí v lavoru s vodou z přehrady. Známky nakažení nikdo jiný naštěstí nevykazoval. Mycí úsilí jsem znásobila.
Manžel volal, že přijede už ve čtvrtek odpoledne, aby mi pomohl. A já se odhodlala, že pokud to nepřejde, v pondělí skočím k lékaři na odběry. Pak se uvidí.
