kOmický blog CDXLII.

Po pěti letech na domě jsem přivykla kombinovat nekombinovatelné, například stavební práce a rodinné oslavy.

Úkol zněl jasně, je třeba obrousit trámy v průjezdu. Rozvrhla jsem práci přibližně na týden - od neděle do neděle s využitím jediného volného odpoledne v pracovním týdnu. Lešení mi choť připravil, stejně jako na vyžádání opatřil brusné pásy s vyšší hrubostí. Bylo jasné, že při váze pásové pily nemám šanci šest trámu nad hlavou obrousit za jeden den.

Délka improvizovaného lešení nepostihovala celou šíři průjezdu, pro snadnější manipulaci jsem volila taktiku rovnoběžného posunu konstrukce a  následné závěrečné dobroušení konců trámů při příčném umístění lešení. Ve výšinách jsem se ale mohla pohybovat především v druhé polovině dne.

Sobotní dopoledne jsem věnovala nutnému úklidu a vaření. Byť choť přislíbil upéct kýtu na ohni, bylo zjevné, že k obědu se podávat nebude. Ponechat syna v den jeho osmnáctých narozenin hladem mi přišlo nedůstojné, kolem jedné hodiny jsme tedy usedli k dýňové polévce, uzenému masu a šťouchaným bramborám s opečenou cibulkou. Při přelévání polévky do mixéru jsem si uvědomila, že nám v kuchyni chybí jeho tyčová varianta.

Po obědě - při broušení čtvrtého trámku - přišel manžel obhlédnout mé dílo a pronesl konverzačně větu, že by se trámům měly srazit hrany. Měla jsem při boji s pásovou a vibrační bruskou mnoho času na přemýšlení, proč nebylo broušení provedeno před aplikací dřevěných prvků do výšin a montáží mechanismu garážových vrat. Necítila jsem však potřebu stěhovat těžké kovové stojny zpět a zabývat se hranami trámů ve třímetrové výši - neb jsem přesvědčena, že strop průjedzu s pojezdy na vrata nikdo nikdy blíže zkoumat nebude. 

Když tíha brusky zvítězila, proběhla jsem sprchou a vykašlávaje piliny odjela vyzvednout dceru. Na dotaz, zda má dar pro bratra, odpověděla záporně a doplnila, že on jí také nic nedává. Pravděpodobně jsem své zklamání skrývala špatně. Musela jsem někde udělat chybu ve výchově.

V zahradě jsem z náhlého popudu sklidila hrušky ze stromu, neb mi bylo líto ponechat je k likvidaci nenechavým vosám a četnost jejich pádů svědčila a stavu dozrávání. V mezidobí jsem též přidržovala větve ořechů, které padly za obět při akci "dešťovka" a které manžel likvidoval motorovou pilou těsně vedle ohniště, nad kterým se otáčelo maso.

Již za tmy jsme se u ohně sešli, abychom synkovi obřadně popřáli a po přípitku se - i s upečenou kýtou - přesunuli přes výkop s potrubím domů. Došlo i na krájení dortu, na kterém výmluvně svítila osmnáctka.

Nedělní dopoledne uplynulo někde mezi pračkou a kuchyní, abychom před polednem mohli uvítat narozeninovou delegaci babiček a dědečka. Vyžehlený ubrus záhy zdobily první skvrny, ještě dřívě, než otec probudil dceru, aby se rodinné oslavy mohla také účastnit. Při nabízení kávy návětěvě vyplynulo, že kávovar nefunguje; což jsem pro nulovou konzumaci snadno přehlédla. Rodinné setkání tak bylo milé i přínosné.

Po odchodu příbuzenstva jsem krátce usedla s knihou, abych závěr odpoledne mohla opět strávit ve výšinách na lešení posilujíc svaly na rukou, břiše i zádech. Váha brusky má své výhody. Aby nohy nepřišly zkrátka, zařadila jsem - mimo ranní vycházky se psem - nově i čtenářskou hodinku na elipticalu.

Zbavena pilin, potu a špíny jsem v pyžamu ještě upekla štrůdl z hrušek, které by jinak podlehly zkáze. Při krájení ovoce jsem přemýšlela o Vánocích, které neomylně přijdou za tři měsíce. Brzy děti vyzvu, aby napsaly dopis Ježíškovi. A na svůj seznam pomyslně připsala brusku a tyčový mixér...