kOmický blog DV.

Před přibližně rokem manžel oznámil, že koupil letenky. Když upřesnil destinaci, pokládala jsem to za vtip. Leč choť nežertoval.

Letošní desetidenní dovolenou jsme společně strávili na Aljašce. Pouze my dva a obytné auto, pročež jsem při odletu vyjádřila myšlenku, že bude úspěch, pokud se společně i vrátíme.

Obytné auto vyplynulo jako řešení, jelikož poskytlo značnou míru nezávislosti (a cena jeho zapůjčení se významně nelišila od půjčení běžného vozidla). Omezený prostor navíc pěkně prověřil náš vztah. Po dvou pokusech muž zavrhl spaní v alkovně, pročež jsme zrušili stolek a zbytek pobytu obědvali v posteli, nad kterou navíc visela šňůra s prádlem, (ne vždy vypraným).

Podle letenek vypadal složitě úvodní přesun, nicméně ten jsme v kombinaci automobil, vlak a letadlo zvládli bez problémů. Naopak relativně snadný návrat se po zrušení letu z Anchrage zvrhnul na padesátihodinový maraton v prostorách letišť a letadel.

Mezi příletem a odletem jsme najezdili 1480 mil a nachodili dalších 72. Původní plány bylo třeba mírně překopat, protože kvůli požárům byl zavřený park Denali. Na nejvyšší horu USA jsme se tak mohli podívat pouze z dálky z viewpointu (byť dalekohledem). Program jsme operativně doplnili o plavbu po řece Cheně na kolesovém parníku a též o návštěvu termálního koupaliště při jejím prameni.

Při pěších cestách na kopce, do údolí, k ledovcům či vodopádům jsme bojovali s obtížným hmyzem, neb oba máme dosti záporný vztah k chemickým repeletnům (a klobouk se sítí si budu přát až k letoším Vánocům). Komárům jsme odolávali zahalení do mikin a kapucí. Naopak proti medvědům bylo obvykle lépe chráněno naše vozidlo než my. Drahý choť jejich hrozbu velkomyslně ignoroval, pročež jsme jednodávkový spray měli v lepším případě v batohu. K mé radosti jsme ale žádného medvídka nepotkali.

Naopak docela často jsme potkávali losy – například hned druhý den losici s mládětem na silnici, která nám ale zodpovědně vyklidila pole, dříve než jsme stihli pořídit snímek. Pro doplnění fotodokumentace jsme využili wildlife centrum, kde bylo možné pozorovat například bizony, jeleny, vlky a (z uctivé vzdálenosti) obávané medvědy.

Další exkurze za živočichy proběhla v závěru pobytu, kdy jsme se rozhodli pro plavbu po moři. Milý muž toužil vidět velryby, což se mu nakonec i podařilo, ač od setkání pravděpodobně čekal víc. Naopak nečekaně jsme potkali několik papuchalků, což dodatečně napravilo jejich absenci na Islandu.

Samostatnou kapitolou bylo stravování. Při prvním hledání bezlepkových potravin v rozlehlém megamarketu mě přepadalo zoufalství, nicméně nakonec jsme se v nabídce zorientovali. Nadšení vzbudil kokosový jogurt, napak zakoupeným uzeninám nepomohlo ani označení gluten free. Nejvtipnější byla krůtí slanina. Vrcholem našich kulinářských kreací byly pak pravděpodobně špagety s majdou obohacenou o párky a jeden hřib.

Za svůj největší úspěch považuji zlepšovák, kdy jsem za pomoci gumové podložky a powerbanky (coby zátěže) vyrobila manželovi držák na mobil, který umožnil pohodlnější navigaci. Žádný normální se nám nepodařilo koupit. A za největší šok jednoznačně osobní setkání s americkou policií, (které by překonal snad jen grizly) a která mě ale po kontrole dokladů propustila.

Americké dojmy lze stejně jako při našich dvou předchozích dávných návštěvách shrnout čtyřmi slovy - divní lidé, krásná příroda. Země obrovských hor, jezer a kelímků z fastfoodů nám zanechala (přes veškerou snahu) také poměrně velkou díru v rodinném rozpočtu, ale každopádně na náš krátký pobyt budeme dlouho vzpomínat.