kOmický blog CDXCI.

„Rozhodně nebudu abstinovat na oslavě kulatin své vlastní sestry“, pronesla jsem kategoricky (a zbytečně)

v reakci na manželův požadavek k návratu domů navzdory velkorysé nabídce na přespání i vidině volného dne, který po akci následoval. Myšlenku spaní rodičů mimo domov podporovali i starší potomci, neb prázdný dům hodlali využít k vlastním aktivitám.

Pár dní předem probíhaly doma vzrušené debaty. Nejsnadnější domluva byla pravděpodobně s manželovými rodiči, kteří ochotně nabídli azyl svému nejmladšímu vnukovi (o jehož přítomnost na party sourozenci příliš nestáli). Otec rodiny lobboval za přesun domů, proti kterému naopak naše dospívající děti silně protestovaly.

Drahý choť hrdinně prohlašoval, že nebude pít, abychom mohli odjet domů a on (cituji) „neztratil celý den“. Svátek práce hodlal oslavit prací. Měla jsem v tomto směru jisté pochybnosti. Sama jsem měla v úmyslu pouze splnit přání nejmladšího dítka: navštívit společně aquapark nedaleko bydliště prarodičů, u kterých bude přespávat. Začínám si totiž vážit chvil, které se mnou chce strávit.

Na oslavu jsme odjeli s dary a záložní vrstvou oblečení pro případný pozdní pobyt venku; tedy zcela nepřipraveni na nocleh. Záhy bylo jasné, že drahý choť zvolil rychlejší tempo. Na čepu bylo pivo a prosecco; než jsem dopila první sklenku, točil si druhý půllitr. Vzhledem k od Vánoc přetrvávajícím protestům těla proti (téměř jakékoli) konzumaci jsem u příštího prosecca vzdala.

Kolem desáté hodiny jsme se od venkovního grilování přesunuli dovnitř. Muž zaujal strategickou polohu na gauči, kde vzápětí usnul (čímž se mimo jiné ochudil o možnost vyslechnout společnou nesorodou hudbení produkci).

Před půlnocí volal syn, aby mi opětovně (3x za sebou) předestřel zásadní důvody, proč nemáme jezdit domů. Informaci, že tatínek spí, přijal s nadšením. Následující sdělení, že už pět hodin konzumuji pouze vodu, jej naopak nepotěšilo. Dorazila jsem ho konstatováním, že s sebou nemám plavky, které by umožnily vyřešit s nejmladším členem rodiny přislíbené plavání cestou domů. Takticky jsem alespoň nabídla, že dám vědět, jakmile budeme k domovu vyrážet a nebudu návrat nijak uspěchávat.

Kolem druhé hodiny ranní začala zábava podléhat únavě účastníků. Jala jsem se něžně budit spícího chotě, abychom zahájili přesun, neb jsem nabídla odvoz do města jednomu z dalších účastníků. Chvíli trvalo, než jsem uspěla.

Upozornila jsem děti, že hodina návratu nastala. A nesměle jsem se zeptala, zda je před domem místo na parkování; couvání dodávkou do zúženého průjezdu není mým hobby ani přes den, natož nad ránem.

Pár set metrů před naší obcí se manžel začal ve vozidle náhle odpoutávat, což byl jasný signál, že je třeba zastavit dříve. Po příjezdu domů muž zaznamenal nepřítomnost telefonu. Zato dům jevil silné známky přítomnosti mnoha mladých lidí, kteří – s ohledem na stav nově příchozího – taktně vyklidili obývací pokoj.

K lůžku svého drahého jsem přistavila sklenici s vodou a kbelík a u sestry ověřila přítomnost nadbytečného mobilu opomenutého na sedačce, kde choť většinu večera spočíval.

Ráno jsem vyvenčila psa a vyzbrojena plavkami vyzvedla dítě před otvíračkou aquaparku. Následující hodinu a půl jsem v bazénu mrzla navzdory inzerované teplotě vody 30°C – zřejmě následek nevyspání. Ale neskrývané nadšení nejmladšího potomka mi mírný diskomfort plně kompenzovalo.

V roli hodné maminky jsem zakoupila párek v rohlíku a neváhala po plavání navštívit nejbližší supermarket. Synek na oplátku neprotestoval, když jsme společně na opačném konci města vyzvedávali tatínkův telefon.

Při našem návratu tatínek stále polehával. Část účastníků teenagerovské party již náš příbytek opustila, další rychle následovali. Ke cti dětí mohu říci, že následky jejich přítomnosti obratem zahladily a k obědu syn většinu rodiny pohostil zbytky v podobě domácích hamburgerů v originálních doma pečených bulkách. (Při jejichž přípravě mi stihnul vyčíst, že jsem to přece byla já, kdo chtěl „spát u tety“.)