kOmický blog CDLXXIV.

Pozvání na oslavu padesátin znělo jako fajn příležitost vidět kamarády z mládí a odít pohublou postavu do důstojeného hávu.

Dohoda mezi pozvanými na společném daru poněkud vázla, zato se nám výborně povedlo dohodnout s manželkou oslavence na dlouhodbém zapůjčení mého poněkud zaprášeného overlocku pro jejich dceru, jenž právě propadla šití.

Ve stanovený den jsem navršila stroj v původním obalu, menší krabici s množstvím nití a dále dárkový retrobalíček, ke kterému drahý choť přidal letitý rum. Hodinu před hostitelem udaným časem jsem směřovala k šatně najít slavnostní příležitosti přiměřený oděv.

Mírně mě zaskočilo manželovo sdělení, že (v únoru) pojedeme na čtyřkolce. Vrhla jsem nedůvěřivý pohled na krabice a neforemný dárkový balíček. Protějšek se zahleděl stejným směrem, načež se přeptal, zda je to nutné. Chtěla jsem se tázat na totéž ohledně způsobu přepravy. Místo šatů jsem rezignovaně hledala motorkářskou bundu.

Choť se jal zjišťovat, zda stroj funguje a jeho nádrž obsahuje dosti pohonných hmot, já hledala přijatelné boty. Výsledky manželových zjištění byly oba kladné, což mne odsoudilo k jízdě s krabicí umístěnou mezi moje břicho a manželova záda. Ostatní předměty se vešly do úložného prostoru. Náklad jsem přidržovala jednou rukou, druhou svírala madlo, abych omylem nevystoupila za jízdy.

S půlhodinovým zpožděním jsme šťastně dorazili, ačkoli bydlíme jednoznačně nejblíž. Ostatní účastníci již byli povětšinou přítomni, dámy v šatech a sukních. Jelikož jsem do domu vcházela s krabicemi v rukou a s helmou na hlavě, ani jsem se nestihla stydět za džíny a tričko, které se mi pro jízdu podmáčeným lesem zdály nejpřijatelnější.

Naštěští část přítomných zdárně konzumovala, což případnou kritiku oděvu mohlo v průběhu večera značně zmírnit. Konzumoval i můj muž, který se jal bavit hostitelovu manželku a jejich dvě děti. První odešla spát ona a později odpadl na křesle manžel. Nejdéle vydržely děti.

Hostitel se velmi snažil vyjít mi vstříc s bezlepkovým jídlem. Zakoupil kukuřičné tortilly, aby si později v jejich složení přečetl, že obsahují pšenici. I tak si jeho snahy cením. Vynechala jsem lákavý salát, který obsahoval sýr a po několika výzvách pozřela alespoň trhané maso se zeleninou.

Útroby, které mi ve stejném týdnu kontrolovali kamerou, jsem nechtěla příliš zatěžovat, ačkoli dle lékaře nejevily známky zjevného poškození. Díky mé zdravotní indispozici bylo snadné rozhodnout, kdo bude řídit zpět domů. Manžel si opatřil indispozici jiného charakteru.

Oslavenec vyslovil přání, aby kamarádi vzali s sebou hudební nástroje. U stolu se tak sešly tři kytary, přičemž čtvrtá odpočívala v obývacím pokoji. Po letech jsem měla ojedinělou příležitost slyšet tuto konkrétní sestavu hudebníků při jejich produkci, ač před třiceti lety jsme spolu pobývali, pojíjeli a pěli často.

Za normálních okolností bych se v jejich přítomnosti zdráhala zpívat, záhy ovšem vyplynulo, že většina bez brýlí nepřečte texty písní, které nám zcela neutkvěly v paměti.

Kolem půlnoci se manžel probudil, přibližně v době, kdy se oslava chýlila ke konci. Nenápadně jsem zdržovala, abych odjezd na pekelném stroji nepředváděla před příliš rozsáhlým obecenstvem. Nastartovat a zařadit mi musel opilý choť. Zmohla jsem se na přidávání a ubírání plynu a v několika málo nutných případech zapnula blinkr.

Navrhovala jsem jet po silnici, která po zimně skýtá dosti terénního vyžití. Ale podlehla jsem manželovu nátlaku a zahnula na lesní cestu. Jakkoli nejsem zručný jezdec, návrat jsme zvládli cestou- necestou bez nehod. A vůbec mi nevadilo, že se mi zákonný protějšek posmíval, že jezdím pomalu. Příště si totiž beru šaty a auto.