kOmický blog CDLVII.

Víkend, kdy republiku zasypaly přívaly sněhu, se hojným výskytem bílé barvy projevil i v naší domácnosti.

Útlý diář na posledních stránkách bílou nehýřil. Klienti zmožení vánočním úklidem se dožadovali termínů na masáže (nedbaje mírně zapraných ručníků) a mne ještě neopustila potřeba vypít na sněhu dva svařáky s bývalou kolegyní či podpořit nákupem kamarádku hrnčířku.

Nemaje ambice opouště Omice, byla jsem sněhobílou předvánoční venkovní scenérií potěšena. Pro dva dny v závěru týdne nenabízel kalendář žádné poznámky, přestože program byl pestrý.

Během pracího cyklu bílého prádla jsme s maxipsem absolvovali zimní ranní procházku lesem, přičemž čtyřnožec nadšeně běhal po louce a já posilovala dolní končetiny chůzí v hlubokém sněhu lehce litujíc, že jsem nezkusila vytáhnout běžky.

Doma proběhlo kouzlení v kuchyni, kdy z másla, cukru, mouky, vajec a dalších ingrediencí vznikla dvě těsta určená k pozdějšímu užití. A navíc jedna voňavá perníková buchta na plech, aby se rodinní příslušníci měli krásně vánočně.

Mírným nátlakem byla přesvědčena rodina k výměně ložního prádla, pročež na většině postelí poskakovali stylizovaní sobíci a vločky na bílém podkladu. Pouze na staršího syna vánoční flanel nezbyl a on nebývale kriticky hodnotil užití potisku marihuanových listů pro sváteční čas.

Po rychlé přípravě polední krmě došlo na zásadní úkol - natírání korpusů skříní, kterými mi manžel chtěl před svátky udělat radost. Z dlouhodobého hlediska se mu to i povedlo. Nedávno jsem se (po pěti letech pobytu na domě) dosti styděla, když se kamarádka při prohlídce interiéru zeptala, jak se nám žije mezi bednami od banánů. Nový nábytek tuto kartonovou éru snad ukončí.

Vyhlídky na velkou rošádu stávajících skříní z lamina (zděděných po dětech) za nové kusy mne popohání k výkonům při potírání povrchů bílou barvou. Ani nevadí, že za tímto účelem bylo nutné recyklovat starší malířsko-natěračskou výbavu.

Při zasychání nátěru došlo na linecké cukroví a vanilkové rohlíčky. Nejmladší potomek mi téměř nabídl pomoc, lež zklamán, že nepeču perníčky, opět odkráčel. K mé radosti si alespoň do pokojíčku umístil malý adventní věneček v bílo-modrém provedení. S instalací světýlek do okna jsem mu trochu pomohla.

Zbytek domu (a později i strom před ním) vyzdobil starší synek, byť k tomu byl matkou přinucen. Poznámku o obtížné aplikaci venkovních světýlek ve sněhové vánici nezbylo než akceptovat. Navíc syn učinil pokus vytvořit adventní věnec hodný umístění v centrální části domova, na který použil nové bílé svíce (zakoupené počátkem roku ve výprodeji).

Neděle probíhala v podobném duchu, pouze vylepšena bílým prachem z ručního přebroušení prvního nátěru, (který ulpělý na volně svázaných vlasech dotáhl k dokonalosti image strhané stařenky). Několik pramenů vlasů též poznamenal kontakt s natřeným povrchem, ale mezi odrosty toto vylepšení nebylo příliš nápadné (problémy nastaly až při rozčesávání).

Odpolední várka cukroví zahrnovala perníčky (vykrajované i s malým pomocníkem) a hrudky z ovesných vloček. Upekla bych i v rodině populární kokosky, kdybych si bílky omylem nevylila na podlahu, kde je s chutí olizovala kočka.

Snít sny o Vánocích do bílého flanelu jsem uléhala vyčerpaná a současně spokojená s vykonanou prací. (A též s bolestí zad, která polevila pod bílým tričkem až při čtvrté masáži v pondělí k večeru, mezi bílými ručníky.)