kOmický blog CDLV.

S nejlepšími úmysly jsem připravovala domov na návrat části rodiny. Mít jakákoli očekávání je však zásadní chyba.  

Zatímco exteriér domu podléhal pozitivní proměně vlivem zručných řemeslníků tvořících světle žlutou finální fasádu, v interiéru jsem se snažila udržet přijatelný pořádek, aby se drazí blízcí příliš nezděsili bezprostředně po návratu z dovolené.

Eliminovala jsems sušáky s prádlem, poklidila boty v zádveří. A v náhlém popudu zakoupila jednotná dřevěná ramínka na stále provizorní věšák, abych jimi nahradila nesourodou množinu plastových barevných kusů, jejichž počet nikdy neodpovídal množství zavěšených svršků. Vlastní chatrnou konstrukci se - v dobré víře v lepší zítřky naší vstupní "haly" - vylepšovat nesnažím.

Navařila jsem a napekla, včetně narozeninového dortu pro dceru, který jsem pokrývala krémem po pondělním návratu z druhé směny kolem deváté hodiny večerní. Za její nepřítomnosti jsem oslavenkyni vyprala ložní prádlo, nicméně žalostný stav povlečení byl inspirací pro koupi nového - barevně ladícího. Dary byly ponechány v jejím pokoji.

Při návratu mi manžel - oproti svým zvykům - zaslal stručnou informaci, že šťastně přistáli. Odpoledne pak přišla zpráva "Jsme doma", přičemž rychlost přemístění byla úctyhodná. Spěchala jsem vyzvednout synka k babičce a s ním k domovu za rodinou.

Při příchodu jsem (během vítání se čtyřnožcem) zaregistrovala viditelný posun prací na zdech, jelikož opět svítilo světlo v průjezdu. Uvnitř domu ale byla tma. Opatrně jsem nakoukla do ložnice, kde manžel spal... a okamžitě se snažila ztišit hlasové projevy nejmladšího dítka. (Opakovaně a ne příliš úspěšně.)

V pokoji dcery svítil monitor. Zdvořile jsem zaklepala a nakoukla. Dočkala jsem se pozdravu a košaté odpovědi "Dobrý" na otázku ohledně právě skončené dovolené. Informovala jsem o přítomnosti dortu v ledničče a zavřela dveře, abych skryla zklamání.

Muž se později probudil a přivítal mne. Na lůžko vyskládal nesourodé předměty, které přivezli; některé dosti překvapivé - například pálivé modré chipsy, fleecové vánoční pyžamo či dvanáct párů ponožek. V duchu jsem konstatovala, že stejně jako dcera neumím nad dary projevovat správné emoce. Stále unavený muž rovněž nebyl příliš sdílný; pouze oznámil, že půjde na nohejbal.

Večer jsem seděla sama v obýváku vytvářejíc adventní věnec do kanceláře. Z připraveného jídla se téměr nic nesnědlo, pro nepřítomnost nejstaršího (brigádničícího) syna i otce rodiny byla konzumace dortu odložena na další den. A k narozeninovým prezentům mi drobná dcera přišla sdělit, že vesta XS je příliš malá, (jakkoli ji bez potíží obleče její matka). Ostatní zůstalo bez komentářů či díků.

Později jsem dostala za úkol vyřešit její drahou koženou tenisku, která se na patě prodírá a odírá jí nohu. O den později jsem po úprku z práce nechala šest set v opravně obuvi poučena, že je dobré při nazouvání používat lžíci. Vestu jsem vyměnila za velikost S a společně s mužem unaveným z prvního náročeného dne v zaměstnání jela vyzvednout naši holčičku ke koním.

Drobnou útěchou mi budiž, že v mrazivém počasí kladně ohodnotila vlastnosti darovaných nových jezdeckých rukavic a doma jsme konečně sešli nad dortem (ač mu zhasla svíčka s číslicí jedna dříve, než se oslavenkyně dostavila ji sfouknout).