kOmický blog CDLI.

Za mírného posměchu pokrokových potomků sátle staromilsky využívám klasický papírový týdenní diář bez rizika vybití baterie.

Tato pomůcka mi dvanáct let pomáhá udržet přehled nejen nad klienty masáží, ale i nad pracovním, rodinným a společenským životem. Těžko říci, zda jsem před pořízením početného potomstva a živnostenského oprávnění měla lepší pamět nebo méně náročný program.

Když jsme s kolegy hledali vhodný termín pro firemní večeři, všichni se dokázali snadno přizpůsobit. Pouze můj diář překvapivě mnoho příležitostí nenabízel. Mezi do Vánoc naplánované masérské večery, třídní schůzy, veterinární zákroky a hojné další aktivity se společensko-gurmánský zážitek vměstnával obtížně. Odnesla to bohužel kadeřnice.

Pravdou je, že podzimní měsíce zjevně vybízí k setkávání v hospůdkách, za posledních pár týdnů jsme vzájemně mohli posoudit sešlost časem se skupinou rodičů ze školky, (kam naše děti již pěkných pár let nechodí), spolužáků z gymnázia, (kde od maturity uběhla téměř tři desetiletí) a přátel z chmelové brigády, se kterými je spjatá část mého pozdního mládí (a kteří poměrně významně ovlivnili můj život).

Diář obsahuje i paletu individuálnějších akcí. Původně plánovanou domácí návštěvu dvou kamarádek jsem byla nucena nahradit časovkou v hosůdce, kterou je třeba vměstnat mezi předání koček na veterině a jejich vyzvednutí po zákroku. Pravidelný každoroční čaj s kamarádem byl odložen (z důvodu zdravotní indispozice provázené neschopenkou) na neurčito, okamžitě však byl nahrazen exkurzí bývalé kolegyně u nás doma a doplněn návštěvou vánočních trhů s jinou bývalou zaměstnankyní téhož zaměstnavatele, se kterou si pod stromem na náměstí obvykle dodatečně předáváme narozeninové dary.

Setkání spojené s kulturním zážitkem představoval koncert skupiny kamaráda z dětství, na který nás shodou náhod pozval kamarád z "dospělé" éry. Přátel jsem zde potkala mnohem více, včetně vlastní sestry a jejich dvou starších dětí. Jakkoli nejsem vyznavačem metalu, hudební produkce ve mě zanechala mnohem lepší dojem než poněkud neurvalá část publika, jejíž rozpínavost se s přibývajícím časem (a konzumovaným alkoholem) zvyšovala. Lehce ohluchlá jsem při návratu domů usoudila, že v úvodu příštího roku bude třeba zorganizovat sraz, který jsme si s účastníky zimních lyžařských výcviků slíbili v roce 2017.

Diář do konce listopadu inzeruje ještě další rodinné a přátelské návštěvy. A vzhledem k faktu, že se mi nedávno - po dvaceti letech - podařilo dvacet minut telefonicky konverzovat s bývalým manželem, mohu doufat, že v některém méně hektickém dni přibude ještě symbolická káva s tímto pozoruhodným mužem, který vlastně spadá do obou zmíněných kategorií.

Hustě popsané stránky tmavomodrého diáře jednoznačně vypovídají, že na slibované zvolnění do konce roku určitě nedojde. Pro příští rok má mám jeho světlezelenou verzi, která působí optimisticky, jakkoli jsem její úvodní strany již rovněž pokryla neúhledným písmem.