kOmický blog CCXVIII.

Tradiční cyklovíkend s přáteli podpořil rodinnou pospolitost a završil jinak vlažnou přípravu na běžecký závod.

Před odjezdem jsem se krátce zúčastnila společenské akce a manžel dopravní nehody. Přesto jsme kolem dvaadvacáté hodiny večerní seděli s kamarády na terase příjemného jihomoravského penzionu. Jediní jsme se dostavili v plném počtu; přátelé zanechali doma většinou 1 - 2 děti, jeden otec rodiny pak z domova odeslán manželkou v doprovodu tří ze čtyř potomků. Inspirace pro příště...

Ráno jsem s trochou sebezapření zařadila tréninkový běh k seznámení s okolím. Míjela jsem několik zajímavostí - přírodní rezervaci, pole se zelím a taktéž pole se "zelím" (obě s intenzivním nezaměnitelným aroma). Znalost místopisu později usnadnila hromadný přesun na luxusní asfaltovou cyklostezku.

Nejmladší potomek k mé radosti zúročil společné pravidelné výlety na zmrzlinu, neprotestoval a šlapal do pedálů. Rovinatá krajina ho v úsilí podporovala, v mírně zvlněných úsecích vypomáhal statečně tatínek. Ujetých třicet kilometrů jsem ani nezaznamenala a volné odpoledne strávila (v rámci prevence chorob) výrobou vitamínu D u bazénu. Počasí pozdního léta bylo nadmíru příznivé, byť voda dosti chladná.

Nedělní scénář byl obdobný. O jediný dramatický okamžitk se postaral prcek, který přehlédl zapuštěný kanál a velmi zblízka si prohlédl silnici. Tento kontakt zanechal několik stop na jeho koleni, ruce a bradě; přítomná lékařka bleskurychle zasáhla (podáním Lipa a náplastí nařezanou kapesním nožem na požadované rozměry).

Po zvýšené dvoudenní zátěži dolních končetin jsem se cítila duševně schopná pět kilomerů závodu zdolat. Dva dny jsem věnovala ne příliš úspěšným pokusům regeneraci, proložených pondělním masírováním a běžnou péčí o děti, dům a zahradu.

Ná vlastní závod jsem přijela hromadnou dopravou přímo z práce (v lososových šatech), od pořadatelky s pozvednutím obočí nafasovala startovní číslo a ve stanové šatně přizpůsobila oděv prostředí. Způsob uchycení startovního čísla na dres jsem byla nucena odkoukat od ostatních účastníků, abych později mohla poskytnout cenou radu běžecké parťačce.

Trasa závodu vedla místy důvěrně mi známými z dob mateřskké dovolené, kdy jsem se zde díky opoře kočárku poměrně hbitě pohybovala na in-line bruslích. Hromadný start i dvě kola proběhly navzdory nečekanému úpornému vedru bez zásadních událostí.

Soustředila jsem se na vlastní dech a techniku ostatních;  u některých fyzikálně neuchopitelnou. Pozoruhodný byl výkon vítěze kategorie na deset kilometrů - trať uběhl v téměř stejném čase jako průměrní účastníci polovinu.

Doběhla jsem rudá a zpocená, ale s patřičnou dávku endorfinů. Vyzbrojeny růžovou plastovou medailí jsme s kamarádkou dohledaly naše umístění, převlékly se do suchého a následně mírně doplňovaly tekutiny, přičemž jsem se (marně) pokoušela ji ukecat na další závod.

Pozdě večer mi došla zpráva od kamarádů, že jsem se umístila na 7 místě ve své kategorii (pracovně pojmenované stařeny nad hrobem). Druhý den jsem poněkud váhala při dobíhání tramvaje, ale také dohledávala termíny dalších závodů v naší lokalitě. Pod vlivem okolností ale zjevně (zatím) zůstanu u osamocených ranních omických běhů.