kOmický blog CCCXXIV.

Nadšeni společným velikonočním pobytem, zamluvili jsme v roce 2019 chalupu pro pět rodin na svátky příští. Nikoho tehdy nenapadlo, že nám do realizace odrostou děti.

Uhrazená záloha, zajímavý objekt a nedlouhá cesta na Vysočinu nás po dvakrát pandemicky izolovaně strávených Velikonocích motivovaly dvakrát překládanou rezervaci letos využít, byť se složení účastníků mírně pozměnilo a část potomstva nám přerostla přes hlavy obrazně i skutečně.

Výhodou časového odstupu se ukázala synkova hra na hudební nástroj. Od Vánoc učinil ve hře na kytaru značný pokrok, v průběhu ledna přidal ukulele. Díky jeho adaptabilitě na táborákové hitovky starší generace jsme mohli po večerech hulákat části textů, které si pamatujeme z mládí. Drobné rezervy nám všem budiž odpuštěny.

Mimo krátké výlety po okolí (s každodenní zastávkou v extrémně příjemné hospůdce v Javorku) jsme se snažili využít možnosti penzionu - gril, vířivku, saunu, stolní fotbálek a po prolomení počátečních rozpaků i krb. Majitel objektu podal výhružný výklad ohledně křehkosti krycího skla, kterým zjevně děsí paliče a snižuje spotřebu pevného paliva.

Za účelem vyzkoušení lezeckých dovedností rodinných příslušníků zapůjčil na pobyt manžel od kamaráda též pár feratových setů a naplánoval výlet k Vírské přehradě, kde se několik lezeckých cest nachází. Sama jsem tuto aktivitu vždy chtěla vyzkoušet, potomci však nadšený přístup rodičů nesdíleli. Starší syn - ačkoli několik let chodíval lézt na stěnu - se bránil velmi zarputile. Debatu ukončil otec ranou, která synka přesvědčila, jakkoli nebyla mířená na něj.

Otec i syn vyrazili na stěnu nesportovně (manžel v třictvrťácích a potomek v džínách), shodně tvrdíc, že jiný vhodnější oděv nemají. Evidentně trpí amnézií či slepotou při pohledu do skříně, neb oběma jsem dříve zakoupila pohodlné softshellové kalhoty. (Synovy mohu případně alespoň nosit, do manželových jedině dorůst).

První cestu pod hrází přehrady jsme s trochou zoufalých výkřiků a vzteklých komentářů úspěšně zdolali. Mladší potomek podléhal  obavám z výšky, jakkoli mu maminka dělala předlezce a otec navzdory krvácející končetině poctivě přecvakával jištění za něj. Že si sám špatně uvázal vlastní jištění jsme - naštěstí - zjistili až nahoře.

Synci se dalších pokusů vzdali, otec se rozhodl pilotovat dron a matku vyslal s kamarády zpět k vrcholu. Druhý výstup byl o poznání rychlejší a klidnější; dovolila jsem si i pózovat pro účely dokumetnace. To chotě evidentně rozhodilo, jelikož dronem očesal pár větví uschlého modřínu. Naštěstí oblíbené hračce neplánovaný kontakt nepřinesl zkázu.

Zatímco se synové věnovali rekognoskaci rybářských terénů, vystoupali jsme s manželem ještě na nealekou Ledovou stěnu. Překvapilo mě, že drahá polovička, jakkoli již řádně zajištěna, při pohledu dolů popsala své pocity jako nepříjemné (slovy nevybíravými). Ač bych pokračovala dále, mé protesty nebyly dostatečně hlasité, pročež jsme rychle skončili v místním občerstvení. Ale cením si důstojné fotodokumentace; jakkoli oranžová plastová helma není nejslušivějším oděvním doplňkem.

Později překvapila dcera, která se velikonočního pobytu neúčastnila, jelikož hlídala domov a našeho čtyřnožce. Při pondělní odpolední vycházce se psem jsem jí líčila zážitky z pobytu včetně lezeckých výkonů jejich bratů, přičemž projevila zájem feratu zdolat.

Snad příště s přáteli vybereme sváteční ubytování, kde uvítají naše rodinné složení 5+1 a nebudou na velikost domácího mazlíka hledět. Pevně věřím, že to bude již příští rok, nikoli až za tři.