Už si nevzpomenu na první zážitek z domácích vepřových hodů. První poněkud mlhavou připomínkou je obtloustlý řezník ze zmijovkou na hlavě a červeným nosem od rumu. Jako dítě jsem zvídavě pozorovala všechno dění okolo zpracování pašíka. Můj otec chtivý se všemu naučit samozřejmě vyzvídal, zkoušel, až se naučil celkovou proceduru zařizovat sám.
Každý v naší rodině měl a má dodnes svoji zabijačkovou funkci. S přibývajícím věkem jsme měli víc a víc povinností, což znamenalo brzo vstát a celý den trávit v přítomnosti vepře. Babička s dědou nás instruovali běhěm hodů, ukazovali různé "tríčky" ještě z dob krále "klacka".
Jednoduše řečeno, babi a mami nesnesou pohled na krev, děda by nejraději jedl už od doby co se vepř přiveze domů, otec samozřejmě obstarává všechno možné, bratr drží provazy a já míchám, všechno co se dá i nedá. Postupem času jsme došli do fáze vlastního výkrmu, dá se tedy říci, že jsme samostatná jednotka co se vepřového masa týče.
Na jaře nakoupit selátka a do zimy se snažit co nejkvalitněji, nejvíce a nejlépe dosáhnout požadované hmotnosti. V zimě následuje zpracovního do podoby kvalitních a hlavně lahodných pokrmů. Vyladit chuť je nejobtížnější na celé zabijačce. Jednou je moc majoránky, podruhé málo česneku a potřetí jsou šunky přesolené. Každým rokem samozřejmě přibývá i více vyrobených tovarů. To ale záleží na váze vepře, na tlouštce sádla a rozhodnutí, co vlastně letos budeme chtít s masem tvořit.
Nemá cenu dopodrobna rozebírat jak se dostáváme k hotovému masu, to zná si myslím většina obyvatelstva, jako národ řízků a svíčkové si troufám říci, že porážku pašíka už viděl každý. Co je ovšem zajímavé, samotné zpracování, dá se říci, že kromě štětin, co pokrývá tělo pašíka, očí, nehtů a kostí se dá zpracovat úplně celý. V dnešní moderní době PVC nahrazujeme obaly na jitnice, jelita a tlačenku průhlednými střívky, vyčistit totiž ty vepřové je náročné, mnohdy se trhají a nebo délka nestačí ani na první sortu jitnicové hmoty. Ve specializovaných obchodech už dnes každý rádoby řezník koupí cokoliv pro domácí výrobu pochutin z vepřového či jiného masa.
Ovšem to kouzlo samovýroby je nenahraditelné. Nervozita od prvního zapíchnutí nože až po konečný výsledek chuti pokrmů je to nejkrásnější na celém obžerství, tedy pro mě. Já totiž už od božího rána v zabijačkový den pobíhám okolo a dožaduji se ovaru. Maminka pokaždé připravý křen smíchaný s jablky a čerstvá houska k vařenému masu prostě pohladí žaludek do maxima.
Pak přijde na řadu tlačenková hodinka, pak jitrnice, jelita, polévka a na závěr když se zadaří je i sulc. To už ovšem sotva lezu, přestávám pracovat a jen povoluji gumu od tepláků. Orosené čelo značí "totální přežranost", prostě jako to prase. Odmítám si i jen stoupnout, vyžaduji přenesení do pokoje a klid na lůžku.
Ano pokaždé je to stejné, první den se tak "přežeru", že do další zabijačky nechci už nic ochutnávat, jíst nebo okolo toho jen chodit či se na ty věci koukat v lednici. Po týdením půstu a odtučňovacím kurzu v tělocvičné dávám šanci maximálně zelenině a ovoci.
Víte co je nejhorší, že se blíží vánoce a už to tu bude zas.
