Pozvání na večeři

Stane se to snad každému, že přijme pozvání a těší se na skvěle strávený večer, ve výborné společnosti s něčím moc chutným. Přijala jsem i já pozvání tak trochu na "blind", a říkala si, když nic tak se alespoň najím. Kamarádka mi dohodila číslo na jednoho moc hodného a pracovitého chlapce, nijak zvlášť mě nezarazilo, že dotyčný se věnuje zemědělství, já jako ostřílená "krmička slepic a králíků", přece vím o čem je řeč.

Vybrala jsem pizzerii, kde to dobře znám, i co se kuchyně týče, a pro někoho kdo rádoby italskou placku nemá rád, může odbočit do řad mas, těstovin či salátů. Po několika minutách čekání na příchod mého vyvoleného a prvním přivítání jsem měla pocit, že tohle nedopadne dobře. Už při výměně zdravice a shlédnutí "ohozu" mého doprovodu se mi chtělo utéct, můj "flanelový traktorista" celou svou garderobu podtrhl koženým páskem s kravskou hlavou místo spony, ještě klobouk, Šemíka a mohli jsme vyrazit dobývat Prahu.

Trochu zasmušile jsem vybírala vhodný pokrm, kterým bych alespoň přebila nechuť zůstávat ve společnosti českého "Džejára", který ani jednostranným rozhovorem nepřebil nudnost podvečera. První půlhodinu jsem poslouchala jak nejí pizzu, ani po mém upozornění se nedal přesvědčit, že jídelní lístek má více stran, a že si i rybu může dát, když je tak rád ve volných chvílích chytá. To jsem se zase dozvěděla, že je vlastně nejí jen chytá. Nakonec si vybral pizzu, kterou nejí, ale nehodlá se brodit jídelníčkem, když vlastně ani nemá hlad, maminka mu prý dala na cestu svačinu. To už mi cukaly koutky o sto šest.

Já si vybrala podle svého momentálního chuťového rozpoložení pikantní směs s pizza chlebem a nastalo čekání na pokrm, který jsme měli vyplnit rozhovorem. Ten byl dost jednostranný, poslouchala jsem na půl ucha, jaký je jeho život na farmě, co dělá od ledna do prosince, jak všechno zvládá sám, co vlastní, kolik traktorů, jaká je důležitá údržba strojů a hlavně čistit a olejovat. S hlavou jako škopek jsem škemrala obsluhu, aby snad použili pepřový sprej, nebo vypadli pojistky a my museli odejít, nestalo se nic, jen to, že nám přinesli objednané pokrmy a alespoň na chvíli nastalo ticho.

Ještě že tady mají tak skvělé víno a wifi free, měla jsem možnost jakoby pracovat na dálku a s úbytkem vína ve džbánku už jsem neslyšela skoro nic o dojení a závodech telat. Ještě jsem poslala kamarádce sos sms, aby mě se svým přítelem přišla zachránit. Vysvobození se konalo během necelé hodinky a já se mohla rozloučit a utéct. Jako dárek jsem dostala kilo kmínu, vlastní výroby pravil dotyčný, podání ruky a šup pryč od kovbojského večírku.

Při příchodu mi vlastní matka kladla na srdce, že takovýhle pracovitých chlapců je málo, a že toho bych se rozhodně držet měla. 

Nic to raději sama připálím na co přijdu a kmín mají jisto jistě kdekoliv.