Ještě zhruba před rokem a půl jsem vedla kurzy pro nezaměstnané. Dodávala jsem lidem sílu a motivaci nevzdávat boj s větrnými mlýny, prováděla profesní diagnostiku a vedla poradenství pro budoucí podnikatele. Ale protože penízky na podobné kurzy pravděpodobně skončily někomu za drápkem (nebo že by pod drábkem?), nejsou nyní na podobné kurzy prostředky…
Když jsem před několika lety kurzy začala vést, měla jsem pocit, že budu lidi muset motivovat k tomu, aby chtěli pracovat. Velmi záhy jsem však pochopila, že člověk, který odeslal 560 životopisů, aniž by se dočkal jediné reakce, potřebuje motivaci spíše k tomu, aby své poslední peníze nepoužil na zakoupení provazu, na němž by si přichystal smyčku. A to jsem ještě netušila, že brzy budu muset vynaložit veškeré úsilí na to, abych motivovala sebe samu.
Ovšem stalo se. Padla kosa na kámen, přišla bída na sedláka a já jsem se po 25 letech odvodů do státní kasy rozhodla přerušit podnikání, protože mé příjmy v poslední době byly nižší než odvody na zdravotní a sociální pojištění.
Mé zkušenosti s úřednicemi Úřadu práce, které jsem získala v době, kdy jsem vedla zmíněné kurzy, byly vesměs pozitivní. Vypravila jsem se tudíž na toto místo, jemuž se většina z nás snaží obloukem vyhnout, v relativně dobrém rozpoložení. Bohužel mi toto rozpoložení dlouho nevydrželo…
Na ÚP jsem si tři hodinky počkala a poté jsem se s vyplněnými formuláři dostala k velmi špatně naladěné slečně. Evidentně ji štvalo, že má práci:
S: Nemáte tu vyplněné datum a místo narození!
Já: Podle poznámky se vyplňuje pouze v případě, že nebylo přiděleno rodné číslo. Já RČ mám vyplněné, tak mi asi přiděleno bylo.
S: To musím vědět já!
(stále se držím a usmívám)
S: Máte tu dva tituly, proč?
Já: Protože mám dva.
S: Ale uvádí se jen jeden.
Já: Pokud jeden není nadstavbou druhého, ale jsou z různých oborů, uvádějí se oba.
S: To musím vědět já!
(škube mi v oku…)
S: Nemáte uvedenou směnovost!
Já: Zaměstnání, která můžu vykonávat, nejsou na směny.
S: Tak kolik tam mám napsat? 1, 2?
Já: Třeba 3!
(rostu)
Následuje několik naštvaných poučení, kam se kdy mám dostavit… Na můj dotaz, co znamená dávková specialistka, slečna znechuceně zakroutí očima a vysvětlí mi, že dávková specialistka, je dávková specialistka. Díky, to jsem chtěla vědět.
Než se rozloučím, pokusím se o smířlivý krok. Usměji se na slečnu a říkám: „Mohla byste se trochu pousmát, lidi jsou už tak dost naštvaní, že tu musejí být…“
To ovšem slečnu rozčílilo tak, že na mne začala řvát: „Co si to dovolujete? Kdybyste se líp učila, nemusela byste tu být!!!“
Rezignovaně odcházím.
… No jo no, má pravdu, jen teď nevím, jestli mám pokračovat v doktorském studiu, nebo raději počkat, až se zas najdou nějaké penízky na rekvalifikace, a udělat si raději svářečský kurz…
