Když já jsem toho ještě tolik slíbil

Hledím na zamračené nebe a nervózně přecházím tam a zpět. Stále se mi vrací neodbytná myšlenka, že bych si s tebou měla promluvit, ale ty tu nejsi. Mám nutkání zvednout telefon a alespoň ti zavolat, ale vím, že mi to nezvedneš. 

Znovu upírám zrak k nebi, tím směrem, kde tuším onu hvězdu, která mne místo tebe poslouchá, ale i ona se mi schovala. Najednou se zvedá silný vítr, stejně jako tenkrát.

Včera jsem přála mamince k narozeninám a dnes jsi přeci na řadě ty, vždycky to tak bylo! Je to přesně rok, kdy jsem ti přála. Tvůj hlas zněl jinak než vždycky.

 „Tatínku, tobě je špatně, viď!“ ani jsem tu otázku nechtěla vyslovit, ale ten tvůj hlas.

„Je, holčičko, je mi moc špatně,“ slyším ještě dnes tvůj hlas, který poprvé v životě říká slova, která mne zraňují. Jako by sis to uvědomil, pokusil ses o veselejší tón: „To víš, už mi není pětasedmdesát.“

„Tatínku, drž se, zase bude dobře…“ Ale nebylo, druhý den lampa zhasla. Odešel jsi kamsi na druhý břeh a nás jsi tu nechal v slzách. Tvoje malá holčička najednou ze dne na den vyrostla. Ale ona nechtěla vyrůst, chápeš!? I když jí padesátka pomalu klepe na dveře, chtěla být pořád tvojí malou holčičkou.

Když zavřu oči, je mi šest let a jedeme spolu na lanovce na Sněžku. Strašně se bojím, že spadnu, ale držím se tě jako klíště a vím, že ty mne přeci ochráníš. Ochráníš mne, tak jako vždycky předtím a tak, jako vždycky potom. I když tu nejsi, stále na tebe spoléhám…

„Kristíku, co ti říkal dědeček, když jsi s ním naposledy mluvil?“

„Že se mám o tebe a o Julinku postarat.“

Dal jsi mu nesnadný úkol, ale měl bys radost, jak se snaží ho plnit. Ach, tolik bych ti toho chtěla povědět. I proto hledám na nebi tu hvězdu – tvoji hvězdu. Vím, že je tvoje, proto k ní promlouvám, když se nikdo nedívá – to aby nás nikdo nerušil. A možná také, abych nevypadala jako blázen.

„Když já jsem toho ještě tolik slíbil,“ řekls své sestře při posledním rozhovoru s ní. Ba ne, tatínku, tak to není! „Nikdo vám nemůže dát to, co my vám můžeme slíbit,“ říkávals s oblibou. Ale u tebe to bylo přesně naopak – nikdo nám nemohl ani slíbit tolik, kolik jsi nám ty spolu s maminkou dal!

Dal jsi nám spoustu lásky, dostatek síly, dal jsi nám sebedůvěru, ale hlavně jste s maminkou dokázali to, že jsme rodina – opravdová rodina, kde se na sebe navzájem můžeme spolehnout. Rodina, v níž, docházejí-li jednomu síly, přispěchají na pomoc síly jiné. Vychovali jste tři děti a devět vnoučat, a to už je pořádná síla, pokud se tolik lidí spojí dohromady.

Přesně na to myslím, když se zvedne ten ohromný vítr přesně v momentě, když hledám tu tvou hvězdu, abych jí všechno vypověděla. Je to stejné jako před necelým rokem…

…Vracím se od maminky poté, co ty ses vydal na svou poslední cestu. Šílenství je už to, že jsem v takovém stavu sedla vůbec do auta. Ruce se mi klepou, po tvářích mi tečou potoky slz a vlastně vůbec nejsem schopná se soustředit. Do toho všeho se najednou zvedne tak silný vítr, že mým autem začne smýkat z jedné strany silnice na druhou. Co budu dělat? Není kde zastavit… „Maminko, neplač, neboj, jeď pomaličku, a až to půjde, tak zastav. Hlavně neplač!“ ozve se zpoza mne. Vyčerpaná dojedu na první benzinku a tam se sesypu. Nevím, co mám dělat. Najednou mi mé dítě podává telefon s nastaveným vytáčením na mou sestru. „Miládko, prosím, pomoc… Já nevím, co mám dělat…“ Za chvíli už mne na místě vysvobozuje sestra se švagrem, který sedne do našeho vozu a odveze nás domů, aby se pak sám zpátky plahočil autobusem…

Ano, i to je to, co jsi nám dal. Vědomí, že se máme navzájem, že nikdy nezůstaneme na všechno sami. Ani nevím, jestli jsem ti někdy řekla, jak moc tě mám ráda, Vlastně si nejsem jistá, zda jsem ti vůbec někdy řekla, že tě mám ráda. Ale vím, že ty jsi o mé lásce nikdy nepochyboval, stejně jako jsem já nikdy nepochybovala o té tvé!

Vždycky jsi byl plný pozitivní energie, proto snad ani nešlo tě nemilovat. Když se Tě někdo zeptal, jak se máš, vždycky jsi odpovídal „Děkuji, mám se velmi dobře!“ Říkal jsi, že přátele to potěší a nepřátele naštve. A protože jsi neměl nepřátele, dokázal jsi i takovou obyčejnou větou vykouzlit úsměv na mnoha tvářích. Měl ses velmi dobře a my jsme měli to štěstí, že jsme byli u toho.

Tvoje nezměrná láska a péče patřila nám, a to je nejvíc, co jsme mohli od života dostat.

Tvé životní krédo bylo „Drž se rovně a koukej, ať vidíš!“ A my se o to teď všichni moc a moc snažíme.

A ty, maminko, neplač, já také nepláču, já jsem se jen myla.

Smrt je prý součást života

jak jeho hořké vyústění

Celou noc lampa blikotá

ráno pak zhasne

a už není

Namísto lampy slunce svítí

veliké, jasné, pompézní

Se sluncem vyšlo nové žití

Lampa však zhasla

a cosi s ní