První láska

Se na to můžu vykašlat, stejně to nikdo neocení, pomyslela si Bětka a s pohledem do slunce, které už začínalo nabírat na síle, zastavila sekačku. Už je zase na všechno sama. 

Nikdo na ni ani nevzdechne, dokonce ani dneska si kromě rodiny nikdo nevzpomněl. Nalila si sklenku vína a sedla si, že si chvilku odpočine.

Píp, píp. „Všechno nejlepší k narozeninám, beruško!“ objevil se na displeji telefonu text následovaný emotikonou polibku. Co to, kdo to? Beruško jí říká teta, ale s tou už dnes mluvila.

„Děkuji převelice, jen bohužel nevím komu.“ Ať už to byl kdokoli, radost jí to udělalo.

„Tak zkus hádat! Ještě to není ani třicet let, a ty už jsi na mě zapomněla? D.“

David! Jasně, ten jí vždycky oslovoval beruško. Jak by mohla zapomenout na svou první lásku? Spíš by tehdy nevěřila, že on nezapomene na ni. Bylo jí sedmnáct a byla nejošklivější z ošklivince. Musela být, jinak už by si jí býval dávno někdo všimnul. Všechny holky, které znala, už měly kluka. Všechny, dokonce i křivozubá Markéta pravidelně vyprávěla story o svém miláčkovi. Jenom Bětka nic. David se jí dávno líbil, trávili spolu docela dost času, ale byla si jistá, že jemu se líbí její kamarádka. Ta si ovšem našla jiného, tak na Davida Bětka zbyla. Byl v Praze na vojně, k intimnostem moc příležitostí neměl, tak vzal zavděk ošklivkou. Tak to alespoň Bětka vnímala, ale těžkou hlavu si s tím dlouho nedělala.

„Ale prd zapomněla, jen mám nový telefon a ztratily se mi kontakty,“ odepsala a vrátila se ke vzpomínání.

David nesloužil v běžných kasárnách, kroutil si vojnu v zahradě na Hradčanech, kde obýval malou chajdu spolu s dalším vojáčkem. To pochopitelně skýtalo relativně velkou výhodu v podobě soukromí. Pokud měl ten druhý vycházky nebo opušťák, mohla trávit čas s ním o samotě. Nebylo proto divu, že v jedné zvláště slabé chvíli za noci silných úkladů… Vlastně tenkrát také měla narozeniny, osmnácté. Bylo jí s ním fajn, byl milý, citlivý a zábavný, přesto se nemohla zbavit pocitu vlastní ošklivosti. Za nic na světě by nesvolila, aby ji viděl svlečenou za světla. Většinou nosila sukni dlouhou až na zem, od něj se ovšem nechala přesvědčit dokonce i k úzké džínové sukni. Nechala si ji tenkrát ušít ve Vkusu v délce těsně pod kolena. Jednou ráno, když zabalená do deky nahmatala svou sukni, zjistila, že je něco jinak. Na stole ležely nůžky… Bětka si neochotně oblékla sukni a byla jako na trní, když zjistila, že její délka sahá jen několik centimetrů pod zadek. Jako na potvoru zrovna v tu chvíli se ozval zvonek u vrátek zahrady. To nevěstilo nic dobrého – kontrola! Co teď? „Na latrínu, schovej se na latrínu!“ Suchý záchod byl místem, které opravdu nesnášela, ale co se dalo dělat. Měla pocit, že je tam celou věčnost, jako by velitel schválně obcházel kolem oné budky. Když už měla pocit, že to déle nevydrží a prostě se prozradí, vydal se velitel zpátky k brance. Z dálky uslyšela jeho hlas: „Vyřiď Bětce, ať příště nepoužívá parfém, jednak ji prozradil, jednak jí je po té době strávené na latríně stejně k ničemu.“

Jako by toho nebylo málo, poprosil ji David, jestli by nedošla do džbánku pro pivo.

„Tohle ti nedaruju! Vypadám jako kretén, víš jak jsem se cítila? Všichni chlapi se na mě dívali!“ obořila se na něj, jen co se vrátila. „A tebe nenapadlo, že se na tebe dívají proto, že se jim líbíš?“ Ne, to Bětku vážně nenapadlo. Prohlížela si Davida, jako by spadl z višně. Ale paradoxně od té chvíle začala sama sebe vnímat jinak než dosud.

Píp, píp.

„A co děláš, beruško? Máš doma děti?“

„Sekám trávu, děti jsou s tatínkem na chalupě.“

Když se David vracel z vojny, jejich životy se rozešly. Mělo to tak být, byli každý z jiného světa, nepatřili k sobě, ale měli se rádi. Zůstali v kontaktu, občas si zavolali, párkrát se za ta léta potkali, věděli o sobě, znali své osudy. On by teď měl být, pokud Bětku paměť neklame, někde v Austrálii.

„Měla bys slavit, ne pracovat!“

„Mno, nemám s kým. Navíc, ta tráva se sama neposeká.“

„Všechno jde, když se chce. Pusu!“

No, tak si hezky zavzpomínala a teď zpátky do práce. Po další zhruba půlhodině měla posekáno a říkala si, že by snad přece jen mohla večer někam vyrazit. Šla si dát sprchu, aby za sebe smyla zbytky trávy a umyla si vlasy. Vylezla ze sprchy, hodila na sebe krajkové prádlo a prohlížela se v zrcadle.

Není to tak zlé, říkala si, na pětačtyřicet náhodou dost dobré! Už to nebyla ta malá zakřiknutá Bětka z ošklivince, před zrcadlem stála sice stárnoucí, ale sebevědomá žena. Ještě vyfénovat vlasy, když tu najednou se otevřely dveře do koupelny… Lekla se, tak strašně se lekla! Stála tam s fénem u hlavy a krve by se v ní nedořezal.

„No ahoj, beruško, koukám, že jdu s křížkem po funuse. Tedy s tím sekáním. Promiň, zvonil jsem, ale neslyšela jsi... Jsi odvážná – brána dokořán, dveře na terasu otevřené. Ale lepší přivítání jsem si po těch letech nemohl ani představit. A víš co? Konečně tě vidím za světla!“

A tak potkal ji znovu po letech...