Hele, svez mě na tom vozíku

Stává se vám někdy, že máte den, který stojí za starou belu, vy se mračíte, až jste protivní sami sobě, a najednou se stane něco vcelku obyčejného, ale vlastně je to natolik neobyčejné, že se pak nemůžete přestat usmívat?

Stojím před nákupním centrem a zamračeně lížu zmrzlinu, kterou jsem si koupila pro zlepšení nálady. Nezabírá. Najednou zaslechnu hlas muže, který volá od auta na svou ženu: „Marie, přidej, nebo ti Kateřina zdrhne a budem ji zase hodinu hledat po obchodě,“

„Utíkám, co můžu, drahý!“ usměje se na něj Marie a opačným směrem mezi zuby procedí „Tůdle, nůdle!“, ale přece jen malinko přidá do kroku a pohledem těká ze strany na stranu, jak se snaží Kateřinu zahlédnout.

Ta se mezitím s úsměvem od ucha k uchu blíží ke mně a prozpěvuje si „Utíkej, Káčo, utíkej, honí tě kocour velikej.“ Není pochyb o tom, že je to ona, prozradí ji nejen stejný bílý svetřík, ale jsou zkrátka s Marií jako přes kopírák.

„Já se za vás schovám, aby mě neviděla. Můžu?“ ptá se mne rozřehtaně a její veselí je natolik nakažlivé, že Marii, která už se také blíží, musí být při pohledu na mne hned jasné, kde by asi měla Káču hledat. Ale zdá se, že jsou ty dvě sehraná dvojka, a tak Marie přistupuje na Káčinu hru a tváří se, že ji nemůže najít. Mrkne za popelnici, pak do ní, pak ještě kouká pod auto stojící poblíž, a i když jí cukají koutky, celou dobu při tom naoko naštvaně brblá „Kde jen může ta šibalka být, kam se mi asi schovala?“

„Baf!“ ozve se zpoza mých zad a Káča vyskočí jak čertík z krabičky. Obě se dají do smíchu, ale Marie si neodpustí malou výchovnou lekci: „To mi nemůžeš takhle zdrhat, víš, že se o tebe bojím. Co kdyby tě srazilo auto?“

„No jo, furt,“ vyplázne smějící se Káča na Marii jazyk.

„Hele, holka, kdes to viděla? Chceš, abych tě ohnula přes koleno?“ hudruje Marie a snaží se u toho tvářit vážně, ale její láskyplný pohled jí tu snahu kazí.

„Hele, holka, kdes to viděla?“ paroduje Káča Marii, dělá u toho opičky a pak si zase začne prozpěvovat. „Kde asi? Kde asi? Kdo tě tahal za vlasy?“

Marie Káču něžně pohladí po tváři, a když vidí, že se usmívám, pronese směrem ke mně „No uznejte, copak se na ni člověk může zlobit?“

„To opravdu nemůže,“ uznávám a sleduji, jak Káča bojuje s nákupním vozíkem, v němž se jí zasekla mince.

„Počkej, já to udělám,“ chopí se vozíku Marie.

„Hele, svez mě na tom vozíku,“ dožaduje se Káča.

„Zbláznila ses?“ vytřeští Marie oči a na chvíli se dokonce zatváří vážně.

„Proč mne nechceš svézt?“ nenechá se odbýt Káča.

„Protože mi bude šedesát, protože tě neunesu a proto, že už jsi na to dost stará, mami!“ odpovídá Marie, která už se zase usmívá, a pro změnu se zeptá ona: „A proč bych tě vlastně měla v tom vozíku vozit?“

„Protože mě máš ráda!“ odpoví Kateřina a tentokrát láskyplně pohladí po tváři ona Marii.

S těmi slovy mi obě zmizí z očí a já se pak ještě dlouho usmívám.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Takže, Marie a Kateřino, díky!

A mami, kdybys chtěla svézt, tak stačí říct!