Přestože ji vidím pouze na monitoru, povídáme si totiž přes Skype, je mi jasné, že se nezapomněla pořádně upravit. Sedí sošně, s hlavou vzpřímenou a se svou načesanou blonďatou kšticí vypadá, jako by se právě vrátila od kadeřníka. To, že tato žena bude výjimečná, tušili její rodiče pravděpodobně už tehdy, když jí vybírali jméno. Egida. No řekněte, znáte někoho dalšího s takovým jménem? Já tedy ne.
Vypráví mi o svém setkání se sestřenicí, kterou dvacet let neviděla. Směju se, až mi tečou slzy. Uvědomuji si, že tahle holka je nejen pěkná baba, ale navíc je i mimořádně vtipná a zpravidla velmi pozitivně naladěná. Svými historkami dokáže stejně dobře pobavit chlapy v hospodě, jakož i třeba úřednice na finančním úřadě. Byla vychována spíš jako kluk. Dnes se živí jako účetní a softwarová poradkyně, jezdí si po světě a pohybuje se se stejnou lehkostí jak v ženském, tak i mužském světě.
Zatímco si tak přemýšlím, pokračuje ve svém humorném vyprávění, když tu se najednou zarazí. „Víš,“ pronese a chvíli přemítá, jak by měla nejlépe pokračovat. „Když ona ta Jiřka vypadá tak nějak, jak bych to řekla, tak nějak staře.“
„Egido!“ neovládnu se a výrazně zvýším hlas. „Nemůžeš přeci chtít, aby všichni vypadali tak dobře jako ty, vždyť to je dar, který každý nedostal!“ rozčiluji se dál.
„Ale já ji přeci nesrovnávám se mnou. Já jsem mladá holka, je mi teprve třiaosmdesát!“ odpoví mi s klidem na mé rozhořčení a pokračuje: „Jí je 93, a když ji srovnám s Blážou, jak vypadala, než zemřela… Bylo jí 95 a proti Jiřce to prostě byla štramanda!“ usadí mne způsobem sobě vlastním a dodá: „Je to jasně vidět, ten rozdíl mezi městem a vesnicí. Ty venkovský holky o sebe holt nedbaj!“
