Takhle ti ta holka zůstane na krku

Sedíme s přáteli v zahradní hospůdce a kromě jiného probíráme pochopitelně to své domácí štěstí. Popravdě řečeno, po chvíli vzpomínání nemluvíme už v podstatě skoro o ničem jiném než o dětech. Kupodivu muži na toto téma nediskutují o nic méně než my baby. Ovšem zatímco my vytahujeme na světlo světa jednu pikantní historku za druhou a nešetříme kritikou, pánové vykreslují své ratolesti téměř jako svaté bytosti a ohromují nás jejich úspěchy.

Pokusím se tedy pochlapit a poodhalit, že i já mám báječné dítě. To bych ovšem nesměla být z Venuše a oni z Marsu…

Vyprávím, jak Julča přišla ze školky s otázkou, zda z více kluků budou automechanici, nebo tatínkové. Na mou odpověď, že určitě tatínkové, mi totiž odvětila, že si to myslela, a že tudíž nechápe, proč všichni považují za normální, když si kluci hrají s autíčky, ale každý kouká pohoršeně, když chce mít nějaký chlapeček svoji vlastní panenku.

„Špatně ji vychováváš!“ reaguje kamarád.

„Jak špatně?“ nechápavě vrtím hlavou.

„No říkám ti, že bys měla přehodnotit svůj přístup k výchově,“ trvá si kamarád na svém.

„Co blbneš?“ vloží se do toho kamarádka „Vždyť je to skvělé, když taková malá holčička takhle uvažuje!“

„A já ti říkám, že to děláš blbě. Takhle ti ta holka zůstane na krku napořád!“ neuhýbá kamarád z cesty.

Zatímco se holky ještě trochu durdí, začíná mi to docvakávat.

„Ale ona je štíhlá modrooká dlouhovlasá blondýna,“ pronesu vítězoslavně s úsměvem.

„Tak to je potom jiná. Ta se vdá i chytrá,“ konečně mi přitaká náš milý Marťan.

… No vida, navzdory vzdálenosti rodných planet jsme přece jen našli společnou řeč!