„Jó, jó, to jsou věci, nepřihořívá,“ prozpěvuje si a do rytmu písně pohybuje nožem, kterým si maže rohlík. Najednou přeruší svou činnost i zpěv a zasněně se zahledí kamsi do stropu, když potom svůj pohled namíří na mne, zamyšleně pronese: „A stejně ty staré časy byly lepší!“
„Jaké staré časy máš přesně na mysli?“ ptám se poněkud nechápavě toho malého blonďatého stvoření, které vypadá, že myšlenkami bloudí kdesi v dobách, kdy ještě nespatřilo světlo tohoto světa.
„Myslím ty staré dobré časy, kdy jsi nám ještě mazala rohlík ty!“ pronese bez jakéhokoli náznaku úsměvu a tak nějak smutně dodá: „Pojď, budeme si prohlížet fotky!“
„Nejdřív se nasvač a potom si je prohlédneme,“ pokusím se o výchovný krok, o němž předem vím, že při mé nedůslednosti stejně nemá naději na úspěch.
Ví stejně dobře jako já, že její žádostivý pohled a posmutnělé oči mne přesvědčí, a tak se slovy „Maminko, já je neumažu, budu dávat pozor,“ vyndává na stůl krabici vzpomínek. Fotografie jsou v ní neuspořádané, ale ona neomylně vyloví tu, která prozradí, že staré dobré časy v její mysli neměly zase až tolik společného s mazáním rohlíku. Zasněně hledí na obrázek, na němž je vše ještě tak, jak má být: táta, máma, ona a bráška v radostném objetí. Hladí fotografii a v jejích očích se střídá odraz smutku a radostných vzpomínek. Nechám ji chvíli jen tak snít, když v tom se k našemu prohlížení připojí i její starší bráška. Rychle zastrčí fotku zpět do krabice a vytáhne jinou.
„Ukaž,“ žadoní Kristík. Společně si prohlížejí obrázek, na kterém je Kristiánek ještě jako miminko u tatínka v náručí a já, která se na oba usmívám.
„Maminko, proč na té fotce nejsem také já?“ zeptá se Julka.
„To jsi ještě nebyla na světě,“ odpovídám prostě.
„Aha, to jsem ještě byla u tebe v bříšku!“ pronese a evidentně má radost z toho, že na fotografii nechybí proto, že bychom se s ní nechtěli fotit.
„Ty máš snad mozek v anální oblasti!“ oboří se na ni Kristian.
„No tak, jak to mluvíš?“ zvýším na něj trochu hlas.
„Tak snad ví, že je o dva a půl roku mladší než já, tak nemůže být u tebe v bříšku, když já jsem tam ještě miminko!“ durdí se Kristian svým typickým způsobem a ještě si přisadí: „No uznej, že něco takového si může myslet jenom ten, kdo má mozek v hýždi. Ačkoli tato myšlenka neodpovídá ani tomu umístění!“
„Ne, beruško, to jsi ještě nebyla ani u mne v bříšku,“ vysvětluji, aniž bych se dál zabývala Kristianovým výrokem.
„Aha, už vím, to jsem ještě byla u tatínka v pindíku!“ uzavře debatu nad fotografií Julča a konečně se pustí do toho namazaného rohlíku.
