Sprechen Sie deutsch? Ja troche.

Do you speak English? Yes I do, very well. Sprechen Sie deutsch? Ja troche. V žádném případě neupírám angličtině její výsostné postavení mezi jazyky a jsem ráda, že mé děti mají možnost se s ní pod odborným vedením seznamovat již od mateřské školy. Angličtina je bezesporu světový jazyk a ve většině zemí, kam běžný Čech jezdí na dovolenou, se s ní lze bez větších problémů domluvit na úřadech, v restauracích či v hotelu. Je proto jistě správné, že jí český vzdělávací systém věnuje náležitou pozornost (ačkoli i zde mám jisté výhrady). Co mne však pálí, je výrazné opomíjení němčiny!  A nemějte mi za zlé, že se budu věnovat právě němčině, nikoli třeba španělštině, italštině či francouzštině. Vedou mne k tomu čistě pragmatické důvody. Za prvé jsem totiž mimo jiné vystudovaná učitelka němčiny a za druhé žiji v Liberci, tedy v regionu, kde je to do Německa co by kamenem dohodil.

A co že mne to tedy tolik pálí, že místo humorných historek či témat, jež by duši pohladila, se chystám věnovat tématu ze soudku profesního? Není to ani tak stav znalostí jazyka našeho bezprostředního souseda, ačkoli ten je především v rámci mladší generace skutečně žalostný, ale je to především přístup školského systému k tomuto stavu. Podle všech indicií, které jsem získala, tento přístup totiž odráží názor, že neznat jazyk souseda je naprosto v pořádku.

Jak by mne v době, kdy jsem začala studovat vysokou školu (a ještě řadu let poté) napadlo, že o učitele němčiny nebude zájem? A ejhle… Po několika letech, kdy jsem na základní škole neučila, jsem se rozhodla, že bych se k této činnosti mohla alespoň na pár hodin týdně vrátit. Nabízím tedy ředitelům škol svou pracovní sílu, troufám si říci vysoce kvalifikovanou. Mám totiž nejen relativně dost dlouhou praxi, adekvátní vzdělání či absolvované různé kurzy nových výukových metod, ale především, cokoli dělám, dělám s plným nasazením a nadšením. A přesto, naše školství o mne nejeví pražádný zájem. Důvody? Němčina se prý už moc neučí, děti to nechtějí a stejně ji nebudou potřebovat. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že od příštího školního roku budou na základních školách znovu povinné dva cizí jazyky. Ředitelé to prý nějak pokryjí, děti se prý podle osnov na základní škole stejně mají naučit jen pár základních frází.

Neobstojí ani můj argument, že žádné osnovy nejsou, jsou jen vzdělávací plány a je tudíž vždy jen na pedagogovi, jak s nimi naloží. Když se odvážím říci, že já děti naučím německy tak, aby se bez větších problémů v zemi našich sousedů domluvily, dozvím se, že to není možné, protože něco takového není dětský organismus schopen v rámci předepsané hodinové dotace pojmout. Tak nevím, v tom případě jsem asi nebyla dítě, ale nejspíš Marťan… Já jsem po základní škole šprechtila ostošest a v patnácti jsem dělala praktikantku německému oddílu na táboře.

Nehodlám svůj boj vzdát a provádím malý průzkum pracovních portálů. Jen nabídka volných pracovních míst v sousedním německém Cvikově je zhruba desetkrát větší než nabídka volných míst v celém Liberci. Jsou to pracovní místa, která může zastávat i cizinec, předpokladem je ovšem znalost němčiny. Nejedná se o manažerské pozice, tudíž s angličtinou neobstojíte. Vyzbrojená výsledky svého průzkumu se zcela altruisticky pokusím uspokojit svou potřebu šířit vzdělání a nabízím vedení kurzu němčiny pro žáky zdarma. Požaduji pouze poskytnutí učebny. Není zájem, prý když je hodí do vody, naučí se plavat, ale až to budou potřebovat…

Nenaučí! Nebo možná ano, ale věřte mi, že plavat čubičku na dlouhou trať je vyčerpávající. Ona je dnes sice velmi módní komunikativní metoda učení, a i já ji velmi oceňuji, ale pouze za předpokladu, že je vedena schopným pedagogem a podpořena kvalitní výukou gramatiky a, ať už se nám to líbí či nikoli, také memorováním.

Důsledky nekvalifikované výuky němčiny naznačuje například má zkušenost, kdy jsem jako přísedící seděla u maturity. Požádala jsem německy studentku, zda by se mohla představit. Zírala na mne jak sůva z nudlí. Zeptala jsem se tedy slečny „Wie heißen Sie?“  Odpověděla „Ja.“ Tak tedy: „Noch einmal. Ich heiße Helena, wie  heißen Sie?“  Chvíli váhala a pak odpověděla „Nein.“ Neprošla chudinka, ale myslím, že tenkrát se víc červenala její učitelka.

O zmíněném „plavání čubičky“ pro změnu vypovídá příhoda, kterou jsem coby studentka prožila při jedné cestě stopem na kolej. Zastavil mi vůz s německou poznávací značkou, který řídil zhruba padesátiletý muž. Dali jsme se do hovoru v němčině a já jsem si všimla nejen jeho slovanského přízvuku, ale také nesprávné gramatiky a řady neněmeckých vazeb, které mi nápadně připomínaly češtinu. Zeptala jsem se ho tedy česky, zda bychom se nemohli bavit v češtině. Chvíli na mne nechápavě hleděl, až jsem si začala říkat, zda jsem se nesekla. Nesekla. Po chvíli z něj vypadlo: „Jak jste to poznala? Žiju v Německu už pětadvacet let a v Čechách jsem za tu dobu teprve podruhé.“ Poznala, zkrátka jsem to poznala. Později se přiznal, že když odcházel z Čech, neuměl se německy ani podívat… Ale ano, máte pravdu, plave po těch letech asi relativně obstojně, ovšem šampion v kraulu z něj pravděpodobně nebude. Zkrátka jsou-li chatrné základy, není pevná ani stavba, a tady chyběly především základy gramatiky.

 Ani já neumím pochopitelně německy jako rodilý mluvčí, tak například vůbec neumím německy nadávat nebo mluvit sprostě, tyto znalosti mi kupodivu  české školství ani za podpory těch nejlepších pedagogů (na které jsem asi měla štěstí) nedalo.  Ale Němec skutečnost, že nejsem Němka, zpravidla pozná právě až v momentě, kdy nechápu nějaký peprnější výraz. A to se přece dá vyplavat, ne!?

Omlouvám se všem, kdo dočetli můj článek až sem, za možná až zbytečnou rozvleklost mých myšlenkových pochodů. Jenže když já se rozčílím, tak mi ta písmenka na klávesnici naskakují tak nějak sama. Příště se zkusím polepšit.

Tak jen na závěr:

Možná jednou skutečně dojde k takovému zmatení jazyků, že se na celém světě bude mluvit pouze anglicky a čínsky, ale ta doba je rozhodně ještě hodně daleko …