Případem pro právníka i psychiatra snadno a rychle

Tento příspěvek obsahuje:  1 % invence, 1 % literárního talentu, 45 % neschopné matky, 45 % malých grázlíků a 8 % jiných zplodin.   Varování MpZZR: Články s touto tématikou mohou způsobovat prudké záchvaty nevolnosti (nad mou neschopností), nadýmání se (pýchou nad vlastními rodičovskými úspěchy) a další závažná onemocnění vedoucí k marné snaze poučovat nepoučitelnou.   V zájmu udržení alespoň stávající míry porodnosti je Ministerstvem pro zachování zdravého rozumu čtení obdobných příspěvků výslovně zakázáno dosud bezdětným ženám a mužům v produktivním věku.  

Volám na syna, aby si po povolené půlhodině hraní si na zahradě šel napsat domácí úkoly. Dostaví se s naštvaným výrazem, který se odráží nejen v jeho tváři, ale projevuje se těkavými záškuby celého těla. Nejsem si zcela jistá, zda mu dochází, že můj výraz také neznačí právě nejlepší náladu, nicméně se milosrdně přišourá ke stolu a usadí se nad sešitem. S nosem téměř nalepeným na papíře do něj začne perem soustředěně vyrývat obrovský puntík. Zaječím jak zlý trpaslík: „Co to děláš? Zbláznil ses snad?“ Lekne se tak, že nadskočí aspoň deset centimetrů nad židli. Dívá se na mne a vypadá, jako by byl skálopevně přesvědčen, že blázen je z nás dvou rozhodně někdo jiný než on. Zdá se, že v duchu počítá do deseti, aby se alespoň trochu uklidnil. Přestože napětí v jeho tváři je snad ještě o něco větší než před chvílí, relativně klidným hlasem pronese: „Jsi otravnější než tropické ekzémy a jedovatější než jed na krysy. Ty bys dokázala otrávit snad i šváby a vši!“ Mimoděk se usměju. Napadne mne totiž, že v tom případě jsem aspoň slušně zpeněžitelná, protože přijde-li někdo se skutečně účinným prostředkem proti vším, pravděpodobně na tom vydělá celkem slušný majlant. Nehodlám jeho vyjádření příliš komentovat, v opačném případě bychom mohli nad úkolem sedět až do noci. Pronesu tudíž jen cosi ve smyslu, že ty jeho hlášky jednou sepíšu a vydám, a pobídnu ho, aby už konečně začal psát. A světe div se, on skutečně začne. Působí jako úplně jiné dítě, než na které jsem hleděla před chvílí. Je uvolněný, všechny záškuby těla ustaly… Mám pocit, že usilovně přemýšlí nad významem vět, které opisuje ze slabikáře. Alík, Alík, Alík velký je jak malík…

Dopíše říkanku a probodne mne pohledem. „Hotovo a teď mě poslouchej,“ pronese zcela vážným tónem a dodá: „Mohla bys mi prosím na Googlu najít kontakt na nějakého opravdu schopného právníka?“ Nevěřím vlastním uším a ptám se: „Na co bys proboha potřeboval právníka?“ Jeho odpověď mne dostane. „Já bych se skutečně nerad soudil s vlastní matkou, ale v případě, že hodláš mé hlášky vydat pod svým jménem, nic jiného mi pravděpodobně nezbyde!“ Poradím mu, aby si raději schoval sešit a knihu do aktovky a jdu se na terasu nadechnout čerstvého vzduchu.

To jsem ovšem neměla dělat. Už letmý pohled na zahradu mi napoví, že se Kristian pořádně činil. Během té půlhodiny, co byl venku, vyrostlo totiž na zahradě obdélníkové ohniště o rozměrech zhruba 2x3 metry. Mladý pán jej obložil obrovskými kameny, které za tím účelem přetahal z opačného konce zahrady, a vystlal dřevem, které si naštípal z laťovek. V té chvíli se ve mně naplno projeví mé sklony k hysterii. Řvu jak fúrie a ptám se ho, jak je možné, že aktovku neunese a několikakilové šutry tahá jako by nic. 
Jeho odpověď "Nošení tašky je ženská práce a nošení kamenů je mužská práce," mne v žádném případě neuspokojila, tudíž pokračuji ve řvaní, že když je to tedy mužská práce, tak ať je také odnosí zpátky.
Reakce Kristiana? "Nošení kamenů je mužská práce, ale úklid je ženská práce." 
Zuřím a pokouším se ho donutit, aby to uklidil. Marně.

Nakonec to, co on natahal během půlhodiny, zhruba hodinu a půl uklízím za nezištné pomoci malé Julky. Po celou tu dobu přemýšlím nad tím, že jeden z nás to nepřežije. Julča si prozpěvuje a usmívá se na mne, díky čemuž nabývám dojmu, že už bude zase líp.

To ovšem ještě netuším, že to horší mne teprve čeká. Odemykám totiž chatičku a zjišťuji, že milostpán odtahal snad všechny věci z půdičky do přízemí, a to včetně starožitného stokilového dubového stolu. Nejdou pořádně ani otevřít dveře, tudíž se vyčerpaně posadím na mokrý trávník. 
S hlavou složenou do dlaní přemýšlím, která psychiatrická léčebna je nejblíž, že bych se tam dobrovolně nechala umístit. ..

Vtom ke mně přistoupí Kristian a tím nejsladším hlasem pronese: "Maminko, prosím, nebuď smutná. Vždyť já ti s tím rád pomůžu. Vylezu na půdu, a ty mi ty věci budeš podávat."
Tváří se jak neviňátko a já se nevzmůžu vůbec na nic, protože jakákoli moje reakce v tom okamžiku by pravděpodobně byla klasifikována jako těžké ublížení na zdraví…