Jakožto začínající pedagog jsem na jedné pražské základce mimo jiné učila matematiku v sedmé třídě. Byla jsem v tomto směru zcela nezkušená, a tudíž i plná nadšení a ideálů a vůbec jsem nechápala, proč některé kolegyně píší dětem neustále poznámky. Já je nepsala ze dvou důvodů. Jednak jsem neukázněnost dětí v hodině považovala za své pedagogické selhání a jednak prostě škrábu jako kocour a napsat čitelně rukou cokoli mi trvá tak dlouho, že bych to bývala považovala za zbytečné krácení výuky.
Přeborníkem v počtu poznámek byl pravděpodobně jistý Robert právě z oné zmíněné sedmičky. V Robertově žákovské knížce byly kromě čtyřek a pětek snad už jen poznámky hodnotící jeho nevhodné chování. Byl to zvláštní kluk, nebyl hloupý, ale na školu zkrátka dlabal v plném rozsahu. Byl neustále samá modřina, absolutně nesoustředěný a svým pohledem člověka přímo probodával. Nicméně se mi i přesto, že z matematiky byl stejně jako z většiny ostatních předmětů téměř na propadnutí, zdálo, že mne má docela rád. Nedělal mi žádné naschvály, někdy se na mne i usmál a několikrát se dokonce i přihlásil.
Mé tušení, že chyba bude pravděpodobně v rodině, mi potvrdil jeho otec při rodičovských schůzkách. Zatímco jsem mu vysvětlovala, že kdyby se Robert alespoň občas učil, nemusel by rozhodně být na propadnutí, ale klidně i na trojku, on nezúčastněně hleděl kamsi pod lavici. Načež zvedl hlavu a pronesl: „A pani učitelko, víte, že máte pěkný nohy?“ No a u toho jsme skončili… Když další den přišel Robert do školy s ještě více modřinami než obvykle, bylo zřejmé, že jejich původce bude patrně v rodině. Evidentně doma dostal ruční kázání, které ovšem na jeho školní výsledky nemělo žádný vliv.
Jednoho dne, na který patrně nezapomenu, bylo to 8. března, se však Robert dobrovolně přihlásil ke zkoušení. Koukala jsem jak tele na nová vrata, spočítal totiž úplně všechno bez jediné chybičky. Zapsala jsem mu do žákovské jedničku (první, a myslím že i poslední) a pod ni připsala pochvalu.
„Vidíš, jak to jde, když se chce,“ podávám mu žákovskou s úsměvem.
„Jsem vám chtěl udělat radost, když je to MDŽ,“ říká a s nevěřícím pohledem na žákovskou knížku dodá: „Jé, pochvala, tu jsem ještě nikdy nedostal. To jsem zvědavej, co tomu řeknou naši!“
Zvědavá jsem byla i já, tak jsem se ho při další hodině matematiky zeptala, co doma říkali na pochvalu.
„Táta řval jak tur a máma mě zmlátila jak psa,“ odpověděl zkroušeně Robert.
„Proč proboha?“ nechci ani věřit svým uším.
„Prej sem si to napsal sám, takhle škrabat, prej žádná úča nemůže…“ vysvětlil mi důvod svých modřin.
Za své písmo jsem se trochu zastyděla a do konce školního roku už jsem nikomu žádnou pochvalu, ale ani poznámku nenapsala. A problémy v Robertově rodině jsem opakovaně nahlásila výchovné poradkyni.
Tady by můj příběh mohl končit, kdyby… Kdybych jednoho dne, zhruba o patnáct let později nespatřila v televizi známou tvář a neslyšela jméno tohoto chlapce. „Je důvodně podezřelý z vraždy své matky…“ slyším z televize, kde právě běží pátrací relace. Koukám na tu tvář a vidím rošťáka, který se nechtěl učit, který mi chtěl dát dárek k MDŽ, a jehož tělo bylo neustále samá modřina…
