Pane jo.

Ráda Vás čtu.:-)

Díky, Nelo 

Děkuji, Ivanko 

Tak to je tedy síla.

Dobrý den, i když mi celý příběh připadá snad až příliš schématický a prvoplánový, troufnul bych si říci až laciný, asi by nebylo fér Vás a priori podezírat z literární fikce. Pokud tedy připustím, že se jedná o příběh pravdivý (a snad i proto tak neuvěřitelný, protože tou nejneuvěřitelnější lží zpravidla bývá právě pravda :-) ), běhá mi z něj mráz po zádech. Nejen kvůli Robertovi samotnému, ale kvůli představě, kolik takovýchto katastrof (ať již způsobených čímkoliv, ale jen nezájmem a nepochopením a kastováním nikdy nezjištěných a nenapravených) v malém i velkém, se ve světě stalo a děje, a to zbytečně.

A je nutno složit i hold Vaši schopnostem a přístupu k výuce (jsou dvě věci na které bych nikdy nenašel odvahu: medicína a pedagogika, zvláště čím mladších tím hůře), které navíc v příběhu jsou, ale nijak nestavené na odiv, avšak nepřehlédnutelné tím, že i u takovéhoto - nechť Robert odpustí - případu jste vyvolala zájem a snahu o něco usilovat. Snad jen škoda, že ten zájem a snaha zůstali jen u dárku k MDŽ.

Dobrý den, Lukáši. Děkuji Vám za váš názor. Bohužel, Robert je reálný... Dokonce jsem si říkala, zda se tu v diskusi neozve někdo z jeho bývalých spolužáků... Až do oné pátrací relace jsem na něj vzpomínala spíše ve spojení s mým úděsným písmem. Teď si na něj vzpomenu především tehdy, když už mám chuť na své dva čertíky použít hrubou sílu...

Bojím se domyslet, coby se asi tak stalo, kdybych Vám sem napsal pochvalu.

 Mě právě jako malou chválili hodně, dokonce jsem v životě nedostala ani pohlavek, natož aby na mne použili hrubou sílu, tak je ze mne naprosto mírumilovný tvor. Takže žádné strachy