O umírání, sobectví a zázraku

„Tak co je vám, paní?“slyším jakoby z dálky dotaz jednoho z členů záchranky.„Umírám,“odpovím téměř neslyšně.„Ha ha ha, vy už jste někdy umírala, vážená?“dolehne ke mně, ještě než ztratím vědomí, hlas lékaře napojujícího mne na kapačky. Pak mám chvíli vše zahalené do jakési mlhy. Před očima se mi odvíjí průběh posledního týdne… 

Horečka nastoupila v podstatě z minuty na minutu. Držím, naštěstí nad postýlkou, v náručí svého právě ročního syna a usmívám se na něj, když tu mi najednou vypadne z rukou. Mám zimnici, je mi strašně zle, teploměr ukazuje 42. Téměř okamžitě se mi v dutině ústní začne rozrůstat podivná „houba“, která mi brání cokoli polknout. Obvodní lékařka konstatuje chřipku, ačkoli se jí ptám, zda nemůže jít o reakci na léky, které mi předepsala na štítnou žlázu.  Doporučí mi paralen, třeba to zabere (nebo taky ne), jinak na pohotovost. Ještě týž den mne manžel převáží z Liberce k rodičům do Prahy, musí bohužel chodit do práce a já se o své dítě v tomto stavu nejsem schopná postarat. Já totiž umírám… Cítím, že umírám, v mém těle roste bytost, která už je větší než já a vehementně se snaží mé tělo opustit! Nechci ji pustit, bráním se ze všech sil, ale ty mi postupně docházejí. Již několik dní jsem nepolkla ani sousto a už nemůžu ani pít, přesto další diagnóza, tentokrát na pohotovosti, zní – hnisavá angína. Horečka již čtvrtý den neklesla pod 42 a já už nemám sílu ani na to, abych vlezla do vany a umyla se.

V den pátý zasahuje má sestra, která mi domluví vyšetření u své endokrinoložky, paní doktorky Pelikánové. Záměrně uvádím její jméno, protože nebýt jí a mé sestry, určitě bych teď neseděla u počítače a nepsala tyto řádky. Vyšetření, na něž se dobelhám z posledních sil, podává jasný verdikt. Úplné selhání bílých krvinek v reakci na léky na štítnou žlázu. Paní doktorka mi předepíše silnější antibiotika a okamžité vysazení zmíněných léků s tím, že nedojde-li k výraznému zlepšení během příštích dvanácti hodin, je třeba volat záchranku a nechat se převézt do nemocnice.

Zlepšení se nedostavilo, proto se nyní vezu sanitkou do nemocnice a věřím na zázrak. Částečně znovu začínám vnímat, takže zaznamenám, že po kratším dohadování mne odvážejí na krční oddělení (nejspíš proto, že jinou bolest neudávám – papír z vyšetření krve všichni úspěšně ignorují). Ale jsem v nemocnici, a tak naivně věřím, že už bude líp. „Máte silně narušenou imunitu, tady jsem vám něco předepsal a jeďte domů,“ ozve se hlas ošetřujícího lékaře. Rozklepu se po celém těle a snažím se lékaři vysvětlit, že je mi skutečně strašně zle. Není mi moc rozumět, kvůli bolákům v ústech a krku nejenže nemůžu polykat, ale už téměř ani mluvit a dýchat. „Já tu mám pacienty připravené k operaci a vy byste mi je tu nakazila,“ odvětí stroze a dodá, že v případě potřeby kontrola na oddělení. Sanitka mne dopraví zpět k rodičům a já od té chvíle už jen pláču.

Druhý den už nemám téměř sílu ani dojít na toaletu. Mamince dochází trpělivost a volá taxíka. Následuje cesta zpět do nemocnice, na oddělení mne společnými silami maminka s taxikářem donese. Maminko, já už nemůžu, běží mi hlavou. Jestli se okamžitě něco nestane, já to vzdám, já už nemám sílu bojovat!!! Po půlhodině v čekárně se svážím k zemi, u úst mám pěnu, klepu se po celém těle a vydávám podivné zvuky. „Dělejte někdo něco!“ začnou téměř sborově volat pacienti v čekárně.

Od toho okamžiku situace začala nabírat zcela jiný směr než dosud. Nosítka, odběr krve, řev pana primáře na lékaře, který měl noční službu. Najednou mám pocit, že jde o vteřiny. Okamžitý převoz na infekční oddělení, jinde nemají volno, napojení na infuze do obou rukou, injekce do břicha…

Jsem strašně unavená, nechci nikoho vidět, ale snad díky tomu, že se začalo něco dít, se mi pomalu vrací víra a síla k boji. Lékaři kolem mne našlapují po špičkách, chodí v něčem, co připomíná skafandr a hovoří zásadně latinsky, asi abych jim nerozuměla. Přesto vyrozumím, že mám neměřitelný stav bílých krvinek, že injekce, které by měly obnovit jejich tvorbu, nezabírají, a ačkoli se subjektivně cítím nepatrně lépe, je to výsledek pouze infuzí a antibiotik nepřetržitě kapajících do mého těla.

„Chtěla byste ode mne něco vědět?“ zeptá se mne lékař zhruba desátý den pobytu v nemocnici (přesně je nejsem schopna spočítat, jen zhruba – podle počtu odběrů krve). „Uvidím ještě někdy svého syna?“ optám se s nadějí v hlase. „Doufám,“ odvětí lékař, a ačkoli se snaží rychle otočit na druhou stranu, všimnu si jeho lesknoucích se očí. Popřeje mi příjemný den a já znovu začínám propadat beznaději. Uvědomuji si, že vlastně stále ještě umírám. Ve filmech jsou tyto okamžiky zpravidla vykresleny jako chvíle smíření a velkorysosti, matky si vždy přejí, aby jejich děti vyrůstaly šťastně a aby měly novou maminku.  Já však žádný takový pocit nezažívám. Topím se v slzách a ve vlastním sobectví. Jediné, na co dokážu myslet, je, že NECHCI, NECHCI, NECHCI, aby můj syn někdy říkal jiné ženě maminko. Celé týdny nemyslím na nic jiného. Jsem sobecká, ale snad i díky tomuto sobectví se rozhodnu svůj boj o život nevzdat.

Přibližně po čtyřech týdnech, když už jsem svou léčbou vyčerpala limity infekčního oddělení, mne převážejí na internu. Návštěvy ke mně pouštějí sporadicky, a to pouze ve speciálním obleku a s rouškou přes ústa, syna ke mně nepustí vůbec. Je mi smutno, dny jsou jeden jako druhý, od kapaček mne odpojují jen ve chvíli, kdy potřebuji na toaletu nebo se umýt. Po dalších dvou týdnech za mnou přijde moje rodná sestřička. Snaží se mi trochu zvednout náladu, přinese mi horu knih, do té doby jsem jich přečetla už asi dvacet, a při odchodu mi řekne, že večer mají křesťanské společenství, a že se za mne budou modlit. Tu noc je mi po dlouhé době zase strašně zle. Několikrát za noc zvoním na sestřičku (tentokrát tu zdravotní), klepu se, slézá mi kůže z celých dlaní. Teplota se znovu začíná vracet do závratných výšin, sestřička volá lékaře, ten dalšího… Ráno následují obvyklé odběry, které je vzhledem k mým rozpíchaným žilám stále obtížnější realizovat.

Když přichází vizita, jsem celá rozespalá a unavená z probdělé noci, nicméně horečka znovu klesla a já se cítím lépe. Dokonce jsem dostala chuť na kávu, což mi po šesti týdnech připadá jako něco zcela zvláštního. Na vizitu dorazí OSM lékařů a všichni se tváří tak nějak jinak než obvykle. „Víte,“ začne ze sebe pomalu soukat jeden z lékařů. „Ty vaše krvinky se po celou dobu vůbec nezlepšovaly… No a dneska, víte… Ne že by se zlepšily… Jak bych to řekl? No, ony jsou zkrátka v naprostém normálu. My si to neumíme vysvětlit, z lékařského pohledu se zkrátka stal zázrak!“ Nedovedete si představit, jak blahodárně na mne tato informace působila! Nevím, zda to byl výsledek kolektivní modlitby, v každém případě to byl zázrak! A já tímto již podruhé děkuji své sestře. Síla tohoto zázraku se v mém vědomí ještě umocnila, když mi tehdy ještě můj milující manžel vyprávěl, jak mu lékaři po celých šest týdnů denně opakovali, že nevědí, zda budu další den žít.

V nemocnici jsem si pobyla ještě další dva týdny, které se nesly v duchu stabilizace a příprav na operaci. Po té, co mi pan doktor Smutný, skvělý operatér a velmi příjemný člověk, odstranil mou štítnou žlázu, vyprávěla jsem mu, jak se mi v záchrance smáli, když jsem řekla, že umírám. „Ale vy jste skutečně umírala, a to velmi dlouho,“ pronesl příjemně znějícím hlasem a dodal „Ale teď žijete, a to je hlavní!!!“

Setkání se synem po osmi týdnech, do té doby beze mne nebyl ani minutu, bylo velmi rozpačité. Zpočátku mne odmítal a trvalo skoro měsíc, než se zase vše vrátilo do normálu.

ALE, LIDI, JÁ ŽIJU!

(Tento text si nedělá ambice být považován za literární dílo. Ještě po více než šesti letech jsou pro mne tyto vzpomínky příliš živé, než abych jim byla schopná navléknout jakýkoli literární kabátek…)