O čem svědčí vysvědčení

Nikdy mne, jakožto ostříleného pedagoga, nenapadlo, že přežít první třídu vlastního syna bez výrazné újmy na mém zdraví psychickém a jeho fyzickém pro mne bude představovat téměř nadlidský výkon. Jistě, určité varovné signály tu byly, ty jsem ovšem nejspíš podvědomě úspěšně ignorovala. To, že jako předškolák psal své jméno téměř zásadně pozpátku a navíc zrcadlově, mne nechávalo chladnou. Je to přeci chytrý kluk (jak jinak, když je můj), tak se to ve škole naučí!

První školní rok jsme tak zahájili optimisticky. Ovšem jakékoli výsledky urputné snahy se dostavovaly jen velmi pozvolna, z mého pohledu se nedostavovaly vůbec. Pololetnímu vysvědčení jsem přisuzovala čistě motivační význam, tudíž pro mne nemělo výraznou vypovídací hodnotu. Když Kristian zjistil, že jeho snažení nepřináší patřičnou úrodu, bylo čím dál tím těžší ho přinutit, aby udělal pro školu cokoli navíc než jen domácí úkoly. Jeho čtení mělo k plynulosti stále na míle daleko, písmenka se nevešla ani na ten nejširší řádek a i ta psací byl schopen psát zrcadlově.

Když si paní učitelka na rodičovském sdružení postěžovala, že některé děti ještě velmi špatně čtou a píšou, a že je vidět, že to s nimi rodiče doma neprocvičují, bylo mi doslova do breku. S třesoucím hlasem jsem pronesla, že doma čteme a píšeme denně, ale… „Já ale přeci nemluvím o Kristianovi, on je moc šikovný a všechno ostatní umí,“ snažila se mé rozrušení zmírnit učitelka. Nebyla jsem si jistá, co je to to všechno ostatní, nicméně jsem se trochu uklidnila. Po rodičovském sdružení jsem se dozvěděla, že už konečně máme dlouho očekávaný termín vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně.

Na vyšetření v poradně se Kristian vybavil krabicí, do níž vyřízl otvor, napsal na ni 20 Kč, -, přidělal k ní kolečka a připojil ji na kabel. Nejdříve jsem se mu to snažila vymluvit, ale když jsem viděla jeho záchvat, řekla jsem si, ať paní psycholožka vidí. Ta očividně byla zvyklá na leccos, tak se ho jen klidně zeptala, co že to má. Nejdříve jen zavrčel a pak pronesl: „Dvacet korun za blbou otázku.“ Po těchto slovech jsem ty dva nechala zhruba na dvě a půl hodinky o samotě, abych si pak mohla vyslechnout závěr psycholožky.

Po domluvené době jsme se vystřídali, Kristian byl odeslán do čekárny, a když se zavřely dveře, ujala se paní psycholožka slova. Nejdříve padl verdikt Aspergerův syndrom, o čemž už jsem ovšem věděla, tak jsem paní psycholožce vysvětlila, že jsme přišli především kvůli poruchám učení. Dozvěděla jsem se, že v oblasti intelektu, především logiky, analýzy, syntézy, vyvozování příčiny, důsledku či následku a v oblasti slovní zásoby je můj syn na úrovni zhruba pětadvaceti let věku, avšak oproti tomu v oblasti percepčních schopností je sotva na tři roky. Dále mi bylo potvrzeno mé podezření na dysgrafii a dyslexii, přičemž především dysgrafie je prý bohužel velmi silná. Byla nám doporučena integrace s nárokem na individuální speciální pedagogickou péči. Ještě než mne psycholožka propustila, sdělila mi své podezření, že Kristian pravděpodobně špatně slyší na jedno ucho. Ano, ano, něco podobného říkala nedávno i obvodní lékařka, takže ho budu muset konečně objednat na ušní.

Ne že by díky tomuto vyšetření byl zbytek školního roku jednodušší, ale aspoň vím, že od druhé třídy bude mít individuální hodinu češtiny navíc, a aspoň mám glejt na to, že jeho výsledky nejsou způsobeny pouze jeho neschopnou matkou. Věděla jsem, že do vysvědčení už se toho moc zlepšit nemůže, proto jsem očekávala, že si jej patrně za rámeček nedáme. Tak nějak to čekal i Kristík, nicméně smířen s tím rozhodně nebyl.

Na poslední školní den se Kristian vystrojil a s kyticí a mírnou nervozitou se vydal do školy. Když jsem ho za pětačtyřicet minut spatřila s rozzářenýma očima, byla jsem sama zvědavá, co že se to nakonec na tom důležitém papíře píše. Světe, div se, samé jedničky! Mám vlčí mlhu? Ne, opravdu tam jsou. Kroutím nad tím hlavou, ale říkám si, že za tu dětskou nefalšovanou radost to nadhodnocení snad i stojí.

Po příchodu domů si Kristian vyhledá na počítači stránku s českými hrady a zámky, aby si vypsal, kam všude s babičkou o prázdninách pojedou. Když spatřím jeho elaborát, v němž je řada písmen opět zrcadlově, a který mi sám po sobě není schopen ani přečíst, podotknu něco ve smyslu, že místo návštěv hradů a zámků se asi bude muset celé prázdniny učit číst a psát.

„Při svém vzdělání bys mohla vědět, že s věkem se schopnost učit se novému snižuje,“ pronese Kristian. Kdybych si nebyla jistá, že navzdory jedničce z češtiny mu čtení skutečně moc nejde, podezírala bych ho, že si někde přečetl můj příspěvek na téma aspekty vzdělávání ve vyšším věku, který jsem kdysi přednášela na mezinárodní konferenci.

„No a? Copak jsi tak starý?“ zeptám se a dodám: „Na to aby ses učil, jsi starý, ale na to, aby sis pořádně zavázal tkaničku, jsi malý, že?!?“

 „Chceš po mně, abych se v pětadvaceti učil číst a psát a abych si v necelých třech letech uměl pořádně zavázat tkaničku. Uvědom si, že všechno má v životě svůj čas,“ odpoví s ledovým klidem.

Jo, ten že špatně slyší? Vždyť byl za zavřenými dveřmi a ta paní mluvila docela potichu! Prdlačky, komediant je to!

„A jen tak mimochodem, mám samé jedničky? Mám! A to svědčí o čem?“ V duchu přemítám nad tím, o čem že to vysvědčení vlastně svědčí. O tom, že má štěstí, že má tak hodnou paní učitelku? O tom, že české školství stále ještě uznává pozitivní motivaci?…

„Tak o čem to podle tebe svědčí, co to znamená?“ vytrhne mne Kristian z mých úvah.

„To mi prozraď ty,“ požádám jej.

„Tak za prvé, svědčí to o tom, že jsem se přes svůj handicap číst a psát naučil, a za druhé, znamená to, že mi dlužíš novou televizi!“

A do prkýnka, na to jsem úplně zapomněla, vůbec mne nenapadlo, že je dostane, tudíž jsem tento slib dala se zcela klidným svědomím v domnění, že se stejně nic kupovat nebude…

Ale já to tak nenechám, to si pište! Hned teď jdu zavolat paní učitelce a budu to vysvědčení reklamovat (nebo aspoň žádat půlku ceny)!