Nežer, budeš tlustá!

Někdy mne to prostě přepadne, dostanu žravou a nemůžu si pomoct. To není obyčejný hlad, je to stav, kdy bych snědla krávu i s teletem nebo aspoň vyplenila cukrárnu. A já si vlastně ani pomoct nechci, chci jíst, jíst, jíst!

Musím uznat, že na to, jak macešsky se ke svému tělu chovám, se ono ke mně chová docela slušně, a často skloňovaný jojo efekt u mne tudíž není až tak výrazný. Zmíněné jojo se v mém případě v závislosti na střídání období žravosti a nežravosti pohybuje naštěstí jen mezi velikostí 36 a 38, období těhotenství pochopitelně nepočítaje.

Tentokrát mne žravá přepadla cestou ze školy. Dostavila se náhle, zato o to intenzivněji. Vzhledem k tomu, že po cestě domů nemáme ani masnu ani cukrárnu, navrhla jsem synkovi, že se stavíme v pekařství a já mu koupím za jedničku z čtvrtletky dortík. Nadšeně souhlasil a v povznesené náladě rozhodl, že bychom měli koupit taky nějaký pro Julku. Vybral si ten svůj a Julčin, a když jsem prodavačce nahlásila, že budu chtít asi deset kousků, překvapeně se na mne podíval.

„Pro koho to kupuješ? Mně stačí jeden a Julce taky!“ zeptal se nechápavě.

„Asi přijde nějaká návštěva,“ mrkne na prcka prodavačka, která sama vypadá, že už těch dortíků od rána také pár spořádala.

„Prdlačky návštěva, já si snad taky můžu trochu osladit život!“ hájím si svá práva.

„No trochu jo, ale…“ pokouší se mi prcek vzdorovat, ovšem než stačí větu dokončit, už ho strkám ven z obchodu. Před očima mám jen ty dortíky, a jakmile dorazíme domů, okamžitě je nadávám na talíř. Prckovi jeden a sobě…, no kolik se tam vejde.

Sedí proti mně a pomalu si ukrajuje ze svého zákusku. Je asi tak v polovině, když já se pouštím do třetího. Nevěřícně kroutí očima a najednou vyhrkne: „Prosím tě, nežer tolik, budeš tlustá!“

„Připadám ti snad tlustá?“ ptám se s plnou pusou. „Ne, ale když se budeš takhle cpát, tak tlustá budeš!“ odpoví naprosto vážně. Protože mé chutě jsou už alespoň částečně ukojeny, odložím na chvíli dortík a ptám se synka, jestli bych se mu snad nelíbila, pokud bych byla tlustá. Ubezpečí mne, že bych se mu skutečně nelíbila, protože v případě, že bych byla tlustá, bych rozhodně nebyla hezká, a on chce, abych byla pořád krásná.

Trochu mi to sladké hořkne v ústech. Ten jediný „chlap“ na světě, u nějž předpokládám bezpodmínečnou lásku, mi řekne, že bych se mu nelíbila, kdybych byla tlustá. Hmmm, asi bych se měla nad sebou zamyslet.

„A znáš nějakou tlustou ženskou?“ zeptám se ho, abych si upřesnila, kam až to můžu dopracovat, abych v jeho očích stále zůstala krásná. Chvilku přemýšlí a pak řekne, že žádnou tlustou ženu nezná. Aha. Zkouším jmenovat ty, u nichž je nadváha jaksi evidentní, nebo sami sobě připadají tlusté, ale u každé řekne, že ta tlustá není. Většinu z nich dokonce považuje za hubené a hlavně za krásné. Má je totiž všechny rád!

Docela se mi uleví a v klidu dojídám ten třetí zákusek. Po chvíli si vzpomene, že jednu tlustou přece jen zná. 

Ale vy se klidně najezte! Fakt, není to žádná z Vás. Ne, ani Vy to nejste!

Je to totiž taková nepříjemná baba, která by mu asi připadala tlustá i s velikostí 34.