Původně jsem chtěla psát o něčem úplně jiném, ale cloumá mnou znechucení a strach…
Na úvod si dovolím vypůjčit verše z básně Ludvíka Aškenazyho Křik, v níž autor dekóduje křik právě narozeného miminka: „Jsem tu dobře? Narodil jsem se u dobrých lidí? Ve slušném století? Nevedu náhodou válku? Je tady zrušeno otroctví? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím dýchat? Tak děkuju.“
Když si tak pročítám články autorů, kteří by všechny Romy nejraději vyhnali ze země, a agresivní komentáře plné nenávisti u článků autorů, kteří se odváží na romskou otázku nahlížet jinak, je mi jasné, že něco je špatně! Ačkoli jsem se totiž narodila u dobrých lidí a mám „správnou“ barvu kůže, evidentně jsem ve špatném století a vůbec si nejsem jistá, zda smím dýchat.
Vždyť tohle už je válka! Válka těch nejnižších pudů se zdravým rozumem. Skutečně jsem znechucená a skutečně mám strach. Ne strach z Romů, ale strach z černobílého vidění, strach z lidí, kteří dokáží soudit celou skupinu lidí jen na základě barvy jejich pleti…
Pro ty, kdo by chtěli tvrdit, že nevím, o čem mluvím, bych ráda podotkla, že jsem několik let žila v centru Ústí nad Labem v domě, kde ze šesti bytů byly dva obývány Romy, a mám zkušenosti s dětmi ze zvláštní školy. Ovšem nikdy jsem s nimi výrazné problémy neměla a rozhodně jsem z nich neměla strach. Ano, byli mezi nimi i zlodějíčkové… Ale také jsem učila na vysoké škole, kde studoval masový vrah, a to, budete se možná divit, žádný Rom nebyl…
Na závěr jen malé zamyšlení. Představuji si situaci, že se třeba prababička některých obhájců „ryzího češství“ kdysi spustila s krásným cikánem, což nezůstalo bez následků. A protože geny jsou nevyzpytatelné, pradědeček nic nepoznal a výsledek tohoto románku se projeví až při narození jejích prapravnoučat. Jak se zachovají pravnoučata, obhájci češství a čisté rasy? Utopí své dítě jako kotě? Nebo je pošlou do nějaké rezervace???
