Jak jsem se naučila odbočovat vlevo

Můj učitel autoškoly by patrně zíral, kdyby mne dnes viděl, jak si rozumím se svým vozem. Tedy ne, že by se ze mne stal Fittipaldi nebo snad zručný automechanik, jen jsem se proměnila v zodpovědnou řidičku, která, nejenže řídí často a ráda, ale dokonce dokáže rozpoznat, kdy jejímu vozu něco chybí. A to nejen benzín či kapalina do ostřikovačů.

No vážně, už třeba poznám podle zvuku prasklý výfuk dřív, než se utrhne úplně a začne o silnici zvonit jak plechovky přivázané za vozem s nápisem „Just married“, všimnu si, že nemám v autě dostatek oleje, a dokonce jsem detekovala i prasklé těsnění pod hlavou.

Ale nebylo tomu tak vždy. Je velmi pravděpodobné, že výše zmíněný učitel autoškoly se dodnes nezbavil tiku v oku, který jej postihl po mých prvních jízdách, kdy jsem zastavila uprostřed křižovatky a odmítla pokračovat v cestě. Myslím, že předpokládal, že každý, kdo nastoupí do autoškoly, už někdy dříve zkoušel auto řídit, jinak by mne nemohl na první jízdu vzít ve špičce do centra města. Já však do té doby viděla automobil v podstatě jen zvenku. Našel se sice jeden odvážlivec, který se rozhodl, že mne na odlehlém parkovišti zasvětí do tajů řidičského umění, ovšem po příjezdu na místo určení pochopil, že bude bezpečnější prověřit mechanismus sklápění sedaček.  

Podle toho také vypadal začátek mé kariéry řidičky. Po té, co jsem panu učiteli na oné první jízdě se zdánlivě ledovým klidem (ve skutečnosti jsem měla asi pět vteřin do infarktu) oznámila, že jestli si se mnou nevymění místo, bude za námi za chvíli fronta z Ústí až do Děčína, pojal ke mně jakousi nepochopitelnou náklonnost. Rozhodl se, že mne zkrátka řídit naučí, a věnoval mi asi třicet hodin jízd navíc zdarma. Když po mně však chtěl, abych nahlédla pod kapotu vozu, tvářila jsem se téměř dotčeně. Spokojil se s vysvětlením, že umím telefonovat a mávat na kolemjedoucí vozidla, takže pod kapotou se já rozhodně nikdy hrabat nebudu. Pochopil, že mne zajímá, zda mi bude vůz barevně ladit s lodičkami, nikoli nějaký motor.

Díky kondicím navíc jsem autoškolu zvládla napoprvé a záhy si pořídila své první vozítko. Když jsem se vydala na svou první delší cestu, podařilo se mi v zamyšlení téměř přejet odbočku. Všimla jsem si jí v okamžiku, kdy už jsem ji téměř minula. Nicméně jakožto řidičská novicka, jsem se přesto rozhodla do pravoúhlé zatáčky odbočit. Pochvíli už jsem stála ve svých letních minišatičkách v dešti a nevěřícně jsem hleděla na nad příkopem se protáčející kolo mého poněkud nestandardně zaparkovaného vozu. Než jsem stačila ve své hlavě sesumírovat nějaký plán, už za mnou stála tři vozidla a jejich řidiči ochotně vyprošťovali můj vůz z příkopu.

Můj učitel autoškoly, jako by tušil, že přišel první karambol, mi vzápětí telefonoval. Když jsem mu vylíčila situaci, uklidnil mne, že se nic neděje, a že každý řidič by si měl ve svých začátcích něco takového prožít, aby byl dostatečně opatrný. O mne, že on prý strach nemá. Osobně jej dodnes podezírám z opaku, protože mi pravidelně telefonoval ještě více než rok po skončení autoškoly. Nejspíš kdykoli, kdy se dočetl o nějaké dopravní nehodě. Jednou jsem si mu postěžovala, že mi dosud dělá problémy odbočování vlevo, protože brzdím ty za mnou. Kolikrát jsem si raději najela dvacet kilometrů, jen abych nemusela odbočit vlevo. Radil mi, ať se nad to povznesu, zachovám klid a dělám, že za mnou nikdo není, a odbočím prostě tehdy, až si budu jistá.

Vzala jsem si jeho slova k srdci a rozhodla se postavit problému čelem. Žádné objíždění, já se to prostě naučím!  Jednou, když jsem se takto chystala na odbočovací manévr a stála zrovna v relativně strmém kopci, mi chcípl motor a pán za mnou byl evidentně netrpělivý. Začal troubit jak na lesy a ve zpětném zrcátku jsem si všimla, že na mne ukazuje, že jsem jednička. Takže, zachovat klid, jo? Fajn. Zatáhla jsem ruční brzdu a vylezla z auta. Došla jsem k okénku automobilu stojícího za mnou a mile jsem se pána zeptala, zda se známe. Byl brunátný vzteky a pravil, že ne. „Myslela jsem, že mne chcete pozdravit, když na mne tak troubíte,“ pronesla jsem s nevinným úsměvem. Pán byl evidentně zaskočen a jal se mi vysvětlovat, že troubil proto, že spěchá. „Jo, vy spěcháte? Vidíte, kdybyste netroubil, už bych bývala odbočila,“ řekla jsem mu s klidem a vrátila se do svého vozu. Následně jsem už v pohodě odbočila a od té doby nemám problém s odbočováním vlevo.

Když už jsem jezdila skoro rok, dostala jsem jednou na zmrzlé silnici smyk a málem to dopadlo hodně špatně. Štěstí však stálo při mně, tak to odneslo jen auto, zato pořádně. Na tu situaci se mi moc vzpomínat nechce, ale byla pro mne velkým ponaučením. Zhruba měsíc po této nehodě mi naposledy volal můj učitel. Když jsem mu vše odvyprávěla, svěřil se mi, že také nedávno dostal smyk, který nezvládl. Vyhodilo ho to ze silnice a zastavil až o sněhovou závěj. Ale prosím vás, nechte si to pro sebe, zapřísáhl mne, ať o tom nikde nemluvím.

No a já jsem se od té doby se svým dnes již druhým vozítkem sžila natolik, že se v něm nejen vozím ráda, ale chovám k němu i velký respekt. Vím, že když nebudu respektovat já jej, dokáže mi to vrátit i s úroky!