Dovolená, volání měsíce a zásnubní prstýnek

Z etymologického hlediska je význam slova dovolená odvozen od slova dovoliti či dopřáti. Postupně se tento termín vžil jako označení pro dočasné uvolnění ze zaměstnání a znamená tedy, že nám zaměstnavatel dopřává volno, za něž nám přísluší plat. A protože ráda nazývám věci pravými jmény, nikdy jsem, na rozdíl od mnoha žen, neměla problém s označením mateřská dovolená, zato mám problém s tím, že bych jen proto, že nemám zaměstnavatele, neměla jet na dovolenou. A protože rekreací se cestování s mými čertíky rozhodně nazývat nedá, rozhodla jsem se etymologickému slovníku navzdory význam termínu dovolená mírně (skutečně jen mírně!) poupravit.  Tudíž v mém soukromém slovníku není význam tohoto slova odvozen od dovoliti či dovoliti se, ale od dovoliti si. Nejde o to, zda si dovolenou můžu dovolit z finančního hlediska, ačkoli můj výpis z účtu by se mnou (pokud by uměl mluvit) právě o tomto faktu asi značně polemizoval, ale o to, že jsem tak nezodpovědná a odvážná, že si vůbec dovolím někam vycestovat. A to já zase jsem a navíc si ráda dovoluji. Takže hurá, nasedat, dovolená bude!

Vzhledem k tomu, že v případě našeho Kristianka není moc radno měnit zažité stereotypy, a také proto, že se nám tento způsob dovolené moc líbí, vydáváme se již potřetí na stejné místo do Chorvatska. Jde o plavecký pobyt dětí se Studiem Lodička, kde jsou mé ratolesti ve skupině ostatních dětí, a kde se dvě bezvadné ženy postarají o jejich dopolední program, což je z mého pohledu v rámci dovolené absolutně k nezaplacení.

Ačkoli předem vím, že z těch dvou kufrů věcí, které jsem zabalila, zůstanou minimálně tři čtvrtiny nedotčeny, stejně je doma nikdy nenechám. Asi v sobě mám nějaké to, co kdyby. Pasy máme, peníze máme, plavky máme… Můžeme vyrazit. Cestu zahájí Julinka zpěvem písně „Máme vás rádi mámy, tátové, máme vás rádi právě takové,“ asi abych si na její slova vzpomněla vždy, když už se budu chystat začít ječet, a pokračuje písní „Leze ráček přes potůček… Pojď má milá, chytnem ho…“ V této písni nalezla jakési zvláštní zalíbení, tudíž ji zpívá stále dokola.  Ráček podruhé, potřetí…, podesáté. Občas mrknu do zpětného zrcátka, co na to Kristian, ale ten kupodivu působí docela klidně. V momentě, kdy se Ráček ozve zhruba postopadesátéčtvrté, Kristian najednou zařve: „Tak už dost! Copak nevidíš, že už máme plné auto raků? Už se sem nevejde ani jeden jediný!“  A je klid.

Možná i díky tomu, že prcky průběžně „oblbuji“ kinedrylem, probíhá cesta v relativní pohodě a já mám pocit, že mám ty nejhodnější děti na světě. Po mnoha hodinách cesty a po spoustě zastávek s již téměř smrtelnou hladinou kofeinu v těle míjíme ceduli, která ukazuje, že do cíle zbývá 48 km.  Čeká nás klesání k moři v nekonečných serpentýnách. Zcela živě se mi vybaví okamžik z loňské cesty, kdy jsem těsně před „cílovou rovinkou“ skončila od hlavy až k patě obalená obsahem Julčina žaludku a k pobavení kolemjedoucích jsem se převlékala u silnice. Posílám dozadu poslední dávku léku a pevně věřím, že to tentokrát zvládneme…

Zvládli jsme to bez jakéhokoli karambolu a já při příchodu do hotelu vím, že ve stejném duchu se ponese i celá dovolená! Jsem o tom pevně přesvědčená a nikdo mi nenakuká nic jiného. Setkání s ostatními členy „výpravy“ se po roce neobejde bez nadšeného vítání. Všechny děti nehorázně vyrostly, miminka se proměnila v pobíhající živé stříbro, z některých loni ještě dětí jsou velké slečny či téměř muži. Maminky pro změnu zkrásněly a pochopitelně zhubly. Přivítáme se samozřejmě také s mořem a na všech je znát, že po náročné cestě a vyčerpávajícím celoročním shonu je návrat do důvěrně známého prostředí zalitého sluncem a provoněného svěžím přímořským vzduchem přímo balzámem na duši. Přes veškerou únavu si po večeři neodpustíme nějakou tu sklenku vína a poté společnou cestu na tu největší zmrzlinu na světě k „našemu“ zmrzlináři. Větší děti se ochotně ujmou těch menších a my mamky, jak jinak, když jsme ženy, probíráme všechno možné i nemožné. Po cestě zpět na hotel jsem tak unavená, že mám pocit, že usnu za chůze. Prckové jsou na tom obdobně a v momentě, kdy je uložím, začnou spokojeně odfrkovat. Zato já najednou nemůžu zabrat. Rozsvítím lampičku a otvírám knihu. Asi v půl jedné v noci zaznamenám, že Kristík vstává z postele. Aniž bych zvedla oči od knihy, se ho zeptám, kam jde. Zavrčí, že jde čůrat, a já se snažím dočíst stránku, i když se mi oči už skutečně klíží.

Najednou sebou trhnu, asi jsem usnula. Ale kde je Kristian? V posteli není, na záchodě také ne, dveře na chodbu jsou otevřené… Vyběhnu na chodbu jen ve spodním prádle a hlavou mi běží ty nejděsivější scénáře. Jakási chorvatská žena, která sedí na chodbě hotelu s počítačem, z mého vyděšeného výrazu pochopí, že pravděpodobně hledám dítě, a se slovy „Malý dole“ ukazuje na výtah. Běžím po schodech dolů a přiškrceným hlasem volám svého synka. Po chvíli hledání, která mi ovšem připadá nekonečná, ho najdu až na terase před hotelem. Zdá se, že spí a vůbec neví, co se děje. Odvedu jej do postele a pokaždé, když se zavrtí, se znovu probudím. Když mu to ráno vyprávím, obviní mne ze lži, nicméně mi doporučí, abych si nastudovala něco o volání měsíce. Přestože se mne po této příhodě na chvíli zmocňují pochybnosti, nakonec si celý pobyt užijeme úplně skvěle. Děti plavou a potápějí se jak divé, namalují si tričko a obraz na plátno a ve chvílích volna vysvětluje Kristiánek starším slečnám, co je to dioda a jak funguje paralelní a sériové zapojení. Obdobná noční příhoda už se pak opakuje již pouze jednou. Naštěstí na chodbě sedí opět ta samá žena a ta tentokrát pro změnu dojde pro mne na terasu, aby mi oznámila, že malý hore stráží, tudíž mu nemusím dělat ostudu tím, že budu běhat po hotelu ve spodním prádle. Když se ráno mažu opalovacím krémem před zrcadlem, přistoupí ke mně Julka a říká: „Jé, mami, vypadáš krásně!“ Potěšeně se usměju a mé sebevědomí na chvíli vzroste. Lépe řečeno, přesně do okamžiku, než mne svými slovy usadí Kristian: "Přece bys nebyla tak naivní, abys věřila někomu, kdo čůrá vsedě!!!"

Nenechám se rozhodit a užívám si, že jsem si dovolila vyrazit na dovolenou. Je zrovna příliv, mé děti si hrají s ostatními a já stojím ve vodě a nechávám se omývat vlnami. Najednou se vedle mne vynoří z hlubin, černovlasý, usměvavý… Usměje se od ucha k uchu a podává mi zásnubní prstýnek… Červená knihovna? Pohádka? Ba ne, realita! Ovšem, přiznávám, že jsem zamlčela podstatné skutečnosti… Takže pro upřesnění:  Je zrovna příliv, já stojím ve vodě a nechávám se omývat vlnami. Najednou se vedle mne vynoří z hlubin třináctiletý syn jedné z našich lektorek plavání. Usměje se od ucha k uchu a se slovy „Na, teto, to je pro Julku, zásnubní,“ mi podává prstýnek, který vylovil ze dna moře. Děsně se tím baví. Prstýnek je celý zašlý a obalený různými nánosy – pravděpodobně tam ležel docela dlouho. Po vyčištění zjišťuji, že je zlatý se třemi malými kamínky a dost dobře mohl sklouznout z ručky nějaké slečně skutečně čerstvě po zasnoubení.

Pevně věřím, že mi odpustí mí přátelé a známí, kteří se po přečtení zprávy o zásnubním prstenu marně těšili na to, že se konečně zbaví mého neustálého skuhrání nad absencí muže v mém životě. Bohužel, šlo jen o menší provokaci, a tudíž i nadále budou patřit k mým oblíbeným hláškám ty o vyprodaných mužích či něco ve smyslu: Chlap? Co to je, kde to roste a jak se to sbírá?

Teď už jsme zpět doma, a ačkoli nám tu mezitím zabili Ferdinanda, dovolená stála za to a já si jdu nyní nastudovat, jak je to s tím voláním měsíce.