Školné je poslední dobou často zmiňované v nejrůznějších médiích. Proto zde uvádím svůj článek, který jsem psal pro časopis Corpus Omne zhruba před rokem. Uvádím ho zde přesně tak, jak vyšel. Moc se toho od té doby nezměnilo.
Rád bych zareagoval na článek Jana Vysokého z minulého Corpus Omne 17, Vzdělání není zboží. V tomto článku Honza popisuje důvody, proč se zavedením školného souhlasí, a zároveň zdůrazňuje nutnost při jeho zavádění zohlednit celou řadu citlivých faktorů.
I já jsem obecně zastáncem zavedení školného. Kromě problematických bodů, o kterých mluvil Honza, jako je nutnost zavedení efektivního systému stipendií, hodnocení kvality vzdělání, nastavení správné výše školného a jistě celé řady dalších technických detailů, bych zde rád zmínil ještě další téma k zamyšlení. Co to vlastně školné je a jakou by mělo mít funkci?
Honza psal, že má mimo jiné motivovat k většímu úsilí. Mně se víc líbí jiná funkce, kterou spíše naznačil. Je to přímá platba za vzdělání, tedy zboží (respektive službu). Myslím, že přesně tak by to mělo být. Pokud zavedení školného proběhne v tomto duchu, politikům zatleskám a nebudu mít žádné námitky. Mám ale neblahé tušení, že skutečný důvod zavedení školného je zcela jiný, než nastolení volného trhu a konkurence na poli vzdělávání. Tuším, že se nejedná o nich jiného, než o další daň.
Trochu to rozvedu. Pokud mám za něco platit, očekávám, že za to dostanu něco nazpět. V tomto případě bych očekával zlepšení kvality studia nebo snížení daní (ze kterých by mělo být vzdělání placené dnes). Oboje se dá předpokládat ale jen stěží. Také bych mohl říct, že za moji platbu dostanu vzdělání samotné. To je ale v rozporu s (jakkoliv podle mého názoru špatnou) filozofií našeho státu. Ten říká: „Dej mi polovinu vydělaných peněz a já se o tebe budu perfektně starat.“ Stát ovšem s penězi hospodařit neumí. Ačkoliv jeho příjmy díky sílící ekonomice neustále rostou, nenabízí nám, kromě bobtnajícího státního aparátu, za ně nic nového. Naopak musí neustále zavádět nová opatření, aby své příjmy zvýšil. Dělá to buď otevřeně zvýšením daní, nebo „tajně“ zavedením nových skrytých daní.
Nejmarkantnějšími příklady tohoto jsou poplatky ve zdravotnictví a mýtné. Regulační poplatky sice zaznamenaly jistý úspěch, ale pro občana to žádná velká pozitiva nepřineslo. Zdravotní pojištění se nesnížilo a o zlepšení služeb se dá jen spekulovat. Navíc se poplatky budou opět zvyšovat. S mýtným je to ještě horší. Je to nová daň, kterou platí každý bez výjimky. Ano, není to poplatek bezohledným kamioňákům nebo cestovkám s velikými maržemi. Ačkoliv nevlastním autobus ani náklaďák, mýtné platím. Ti, kteří je vlastní, totiž mýtné (tedy zvýšené náklady) dávno promítli ve zvýšených cenách, které se nakonec projevily až na ceně zboží pro koncového zákazníka. A každý potřebuje něco, co jelo autobusem nebo náklaďákem. Navíc zde chybí jakákoliv protislužba. Silniční daň se nezměnila, a kvalita silnic? Kromě ocelových konstrukcí každých pár kilometrů a rapidního zhodnocení akcií firmy Kapsch jsem nepozoroval žádnou změnu.
Vraťme se k původní řečnické otázce co je to zamýšlené školné. Není to ani motivace k většímu úsilí studentů. Není to ale ani platba za něco navíc. Je to jen další důkaz státního bankrotu. A teď nemyslím bankrot, který možná v budoucnu nastane. Mám na mysli bankrot, který už dávno nastal. Divíte se? To chápu. Stát totiž svůj bankrot před svými občany zatím celkem úspěšně tají. Ve skutečnosti jím ale už dávno prošel. Bankrot je situace, kdy určitý subjekt není schopen dostát svým závazkům (jakkoliv mohou být špatné). Jak jsem se snažil naznačit, stát svým závazkům není schopen dostát již dávno. Stát si to už ale uvědomil, a tak mlží. Stát už ví, že tu není pro své občany, ale pouze pro stát. Proto se snaží navodit iluzi, že je nepostradatelný právě takový, jaký je. A aby ji podpořil, rozrůstá se dál a dál, neustále si přivlastňuje více a více životního prostoru nás všech a snaží se stát se pro nás nepostradatelným, abychom slepě přistupovali na další bankrotové mlžení. Nutno podotknout, že i díky naší nečinnosti docela úspěšně. Když krachovaly státy před sto lety, znamenalo to ztrátu pracovních míst pro několik státních úředníků a bankrot pár firem na státu závislých. Umíte si takovou situaci představit dnes? Já už také jen stěží.
