Za komunistů jsme kradli, abychom budovali!

Tehdy bylo vše jinak. Nějak nás infikoval ten budovatelský virus. Takový pytel cementu, ten dělal jednomu opravdu radost. Očička nám hned svítila. Již jsme viděli tu novou zídku, či cestičku na zahrádce.  

Ano, byli jsme skuteční budovatelé. Kradli jsme se zápalem, každý se snažil nějak dokázat, že ten socialismus vzkvétá. Stavěli, opravovali a vylepšovali jsme naše bytečky, chatičky a boudičky. Vše mělo řád. Cesta zcizení byla přímá. Stát byl dodavatel a občan příjemce. Korupce byla nicotná, většinou se jednalo o malé pozornosti, vše bez dokladu, uvědoměle jsme šetřili papír a tím i naše lesy.

Byla to zvláštní doba. Nebyla radostná, ale tak nějak přehledná. Kradené mělo materiální podobu. Krást peníze se moc nevyplácelo, protože ten cement byl prostě k nezaplacení. Ale to vše je minulost, dnes se musí krást peníze. Vše se stalo komplikovanější, či jak odborníci tvrdí, sofistikovanější. Dokonce se na to vyžaduje i vysokoškolské vzdělaní.

Řádný občan toužící po pytli cementu je pro smích. Je to prostě moula, který nepochopil dobu. Taková muzejní rarita. Škoda, protože tím i zemřel ten budovatelský duch přinášející radost nad dílem vlastní dovednosti. Aby jeden vůbec obstál v očích veřejnosti, musí ukrást celý barák. Hrdinou se ale stává, když mu za nehty uvízne celá fabrika. Nebo hned několik.

Je to smutné, tolik na kradení tu už není, budovatelské nadšení občanů vymřelo. Vše se zvláštním způsobem obrátilo. Prostý človíček nemá šanci okrádat stát, spíše je tomu naopak. Pytel cementu si jeden musí koupit a pak se jen bát, zda mu ho nějaký úředník nepřijde zrekvírovat.

Budování je výsostí mocných. Jedinou zábavou nově vzniklého „poctivého“ občana je pozorovat, jak se ti „budovatelé“ okrádají navzájem. Hlavně je zajímavé, obrazně řečeno, že zase jde jen o ten pytel cementu. Jenže přímá cesta zcizení již neexistuje. Projde tolika rukama, že je těžké si o tom udržet přehled. Během této nekonečné cesty však dochází k zázraku. Ten pytel jde z ručky do ručky a jeho cena neustále stoupá. Je to až k neuvěření.

 A tak to, co jsme kdysi postavili za basu piv, stojí desetitisíce. A kde jsme kdysi podstrčili krabičku cigaret, tam se očekává krabice, třeba od vína, která v sobě skrývá milióny. Jak říkám, řadový občan nemá šanci se té prazvláštní hry zúčastnit. Je to zvláštní doba, ten starý budovatelský duch je překážkou.

Ale prý se nám vede lépe a mnozí dokonce tvrdí, že bude líp. Asi jak pro koho. Ale ta stará radost vybudovat něco navzdory státu je ta tam. Moc utužila, iniciativa jedince je prohřeškem. Ten pytel cementu ztratil přitažlivost. Jeho úlohou také není stát se součástí radostné stavby. Je spíše objektem peněžní spekulace a nezřídka skončí potrhán a nedůstojně na nějaké černé skládce.

Ten kouzelný prášek pak bezúčelně tvrdne a stejně tak se zatvrzuje i duše občana, který byl kdysi naplněn budovatelskou touhou. Škoda. Prý jsme tehdy žili ve špatné společnosti. Jistě je to vcelku pravdivé tvrzení. Ale bylo to společenství spřízněných duší. A dnes? Stáváme se egoisty a namlouváme si, že to je forma individuální svobody.

A ten pytel cementu? Škoda, že zmizel. On se totiž ve dvou lépe nese. A to je poznání, které nám dnes zcela chybí.