UGA-UGA 2.1. Jinja Falls trip
. I Crane Building, kde pracujeme, je už domácký prostředí, změnilo se jen to že v patře kde jsme předtím jedli se dnes buduje velkej server room, a místní musej vytahat všechno to železo po schodech nahoru, protože pro výtah se teprve zvenku buduje betonová šachta. Šachtu staví černý dělníci, sedící a stojící na lešení, který je kolem a uvnitř šachty. Maj na sobě propocený trička a krat’asy a na nohou rozbitý sandály. Z betonu čouhaj dlouhý rezavý dráty, který svazujou k sobě, takže maj reálnou šanci si kdykoli propíchnout nechráněnou nohu. To očividně nikomu nevadí. Zato ale maj všichni na hlavě přílby, asi kdyby padali těch třicet metrů po hlavě dolů, tak aby po nich zbyl pořádnej dolík. Jiný vysvětlení mě nenapadá, protože seshora jim nic nehrozí. Lešení nevypadá moc stabilně, ale to je v Africe normál. Pracujou vystaveni venkovnímu vedru, a Angel říkal že berou kolem $3-5 za den….Naše patro se v poledne změní v jídelnu, tři catering firmy dopraví jídlo, nahrne se sem spousta lidí z ostatních pater baráku, a člověk si musí hlídat židli, páč pracovní židle se převtělej v kuchyňský. Podává se tradiční místní jídlo a není špatný…
Setkávám se samozřejmě s Moud a Edith, sourozencema, s kterýma jsem se seznámil už minule, a chodíme po práci do místních barů a restaurací. Byli jsme v indický restauraci, což nebyla žádná sláva, občas si koupíme nějaký místní “rychlojídlo” jako třeba zapečenou zeleninu nebo kuře v bagetě, dál navštěvujem moji oblíbenou čínu. A samozřejmě chodíme do barů na pivo.
Jelikož jsem měl volnej víkend, tak jsem se domluvil s Angelem na vejletě, a dohodli jsme se že vyrazíme v sobotu ven, asi sto kiláků pryč z města. Navrhnul jsem mu at’ vezme svoji girlfriend, aby nás bylo víc a aby to nevypadalo že jede jako můj najatej řidič. Ukázalo se že Moud zrovna něco měl, a tak jsme jeli ve čtyřech, Angel se svojí girlfriend Hadi, já a Edith. Vyjeli jsme v deset ráno a uháněli na místo co se jmenuje Jinja Falls…. není mi jasný proč tomu říkaj vodopády, když tam žádný vodopády nebyly, byly tam jen pekelný white rapids, čili peřeje kde se voda spádem valila pře obrovský balvany. Nicméně je to hezký místo, obklopený zelení, a dá se tam koupit pivo…ale abych nepředbíhal.
Vyjeli jsme z Kampaly a silnice se změnila v rudou ztvrdlou prašnou cestu. Stejně tak se změnily okolní baráky, který se daj v mnoha případech nazvat baráky jen s dávkou přemáhání a fantazie. Ukázala se prostě skutečná bída , vyhnaná za město. V hájích banánovníků pod silnicí stály příbytky zbudovaný ze všeho, ale skutečně ze všeho co je po ruce. Plech, dřevěný klacky, prkna, hlína….Mnohé z nich měly místo dveří kus hadru, a děravá střecha nebyla výjimkou. Před chajdou kutila matka rodiny na jednoduchým ohništi v kotlíku nějakou poživatinu, a kolem se motaly ušmudlaný černý děti, sem tam pár slepic nebo malejch koz. Odpadky se válely opodál, popřípadě všude kolem a nezdálo se že by to někoho trápilo. To všechno pokrývala vrstva rudýho prachu zpod kol projíždějících aut a náklad’áků. Čas od času se vedle silnice objeví větší komunita, vícero obydlí pohromadě, lidský mraveniště kde jedni pracujou, druzí pospávaj nebo lelkujou…taky jsou tu nákupní centra, tvořený o něco lepšíma a barevnějšíma chatrčema a nízkejma barákama. A kolem nich samozřejmě všudypřítomný motorky a pár aut. Každou chvíli se objeví baráček pomalovanej v barvách našeho zákazníka, telcom firmy Warid a jejím logem s optimistickým sloganem 'We care', což je poměrně paradoxní vzhledem k zuboženýmu okolí. Ale business je business, přes to vlak nejede…..
Angel žene jak splašenej, podstupuje už nakonec tenhle vejlet po x-kolikátý, takže proletíme deštným pralesem, za kterým se otevře krajina s polema čajovníků, pak cukrový třtiny, pak pláně a kopečky porostlý banánovníkama, palmama a další vegetací, pak zase cukrová třtina, a tak se to střídá a střídá až dorážíme k Jinja Falls….U Jinja Falls zaplatím sedm tisíc šilinků, to je asi 70Kč za vjezd a jdem se podívat na "vodopády"…jak už jsem se zmínil, jsou to peřeje, je to tu hezký, ale to je asi tak všechno. Hned se na mě nalepí zubatej černoch, furt chodí za mnou a něco mele, po chvíli pochopím že mi nabízí že za úplatu je ochoten riskovat život a přeplave z jedný strany toho bílýho vodního pekla na druhou…to nemůžu připustit, tak mu odpovídám že já za ty prachy klidně proplavu proti proudu nahoru. Vzdává to a jde vyhledat jinou obět’. Pak si všichni čtyři dáváme pivo v příjemným otevřeným baru ve stylu obrovský kulatý africký chýše, pak to balíme a jedeme dál k cíli, kterým jsou prameny White Nile….Představoval jsem si že Nil vyvěrá z něčeho malýho jako byla v Krkonoších studánka, ke který mě kdysi jako malýho vzpouzejícího se smrada dotáhli proti mý vůli v rámci horskýho vejšlapu s nadlidským úsilím mí rodiče, když jsme tam byli na dovolený od ROH, a z tý malý studánky vyvěralo velký Labe…tenkrát když jsem to viděl, tak jsem byl přesvědčenej že stačí strčit do tý malý díry na dně špunt, a natotata opadne v celým Labi voda a majestátní remorkéry s uhlím, co jsem v Polabí jako kluk vídával, se budou najednou plácat na suchu, a taky členové veslařskýho oddílu v Lysý nad Labem budou překvapeně plácat veslama do bahna….
Ale zpátky k Nilu - přijeli jsme do nějakýho resortu a po zaplacení a pár kilákách jízdy vyjeli na planině, která se svažovala dolů k jezeru Victoria. Silnice dole končila parkovištěm a další otevřenou restaurací, kde Angel objednal pro každýho velkou, nádherně pečenou rybu, cichlidu, rod tilapia, s opečenýma bramborama. Jedli jsme rukama, který jsme si předtím omyli. Pochoutka….
Pod náma se rozprostíralo obrovský jezero a u parkoviště visel obrovskej nápis, kterej hlásal že se nacházíme na východním břehu řeky Nil, v místě kde Nil vytéká z jezera Victoria a že to pak vezme tři měsíce než voda odsud urazí 6,400km dlouhou cestu do Středozemního moře. Dál pak že na západním břehu je obelisk, kde stanul někdy kolem roku 1864 objevitel pramenů John Hanning Speke, a dlouhý hodiny pozoroval prameny Nilu…
Najmuli jsme plavidlo, což se neobešlo bez tradičního dohadování ceny, a po dohodě jsme usedli do dlouhý zelenobílý štíhlý špičatý lodě, která měla asi deset metrů, s motorem na konci, a vyrazili k západnímu břehu. Míjeli jsme skalistý ostrůvky pokrytý vegetací a velkým množstvím ptáků, asi volavek. Když se lod’ občas zhoupla, tak Hadi vyjekla strachy. Angel plavat neumí, ona asi taky ne, se domnívám….Dopluli jsme na kamenitej ostrov nebo poloostrov, na kterým nic zvlášt’ výjimečnýho nebylo. Opodál koukal z vody ostrůvek, ke kterýmu se šlo po kamenech vykukujicích z vody…obelisk byl obyčejnej betonovej kvádr, kterej vypadal jako když ho tam někdo omylem zapomněl. Nebylo na něm nic majestátního, a kromě nás bylo opodál akorát pár černochů, který si prali v Nilu spodky…
Prameny byly vlastně velký vodní víry, který tvořila voda vyvěrající ze dna jezera, a který byly vidět pár metrů od břehu a pokud by tam člověk měl vlízt, tak by nevlez, poněvadž vypadaly celkem hrozivě, … jinak nevím co John Hanning Speke tak dlouho pozoroval, jestli se mu tak líbily ty vodní vejry, nebo jestli už tehdy koukal jak si černoši perou spodky….Tak jsme se všichni slavnostně vyfotili u pramenů Nilu, já posbíral pár prázdnejch ulit vodních šneků co jsem našel kolem a vydali jsme se zpátky k východnímu břehu. Ale abych nevypadal jako cynik a diletant, tak musím dodat že krajina a vegetace kolem je nádherná a vůbec je to krásný místo…ještě bych zmínil že když jsme připluli zpátky, tak tam stála na stráni parta asi dvaceti domorodců v bambusovejch sukních a dalším tradičním ohozu, a když mě uviděli s fot’ákem v ruce, tak hned spustili muziku a tančili a křepčili jak vzteklí. Tak jsem je vyfotil, ale až pak jsem si všim že tam maj v zemi zapíchnutou ceduli která praví že kdo je vyfotí tak jim má zaplatit 10000 zdejších šmrdliků…to mi nepřišlo zrovna moc fair, tak jsem předstíral že tu ceduli nevidím, ale oni začali hned křičet a vyvádět jak paviáni, ale "moji černoši" to taky nepovažovali za fair, tak na ně řvali zpátky, a po týhle slovní přestřelce jsme nasedli vítězně do vozidla a odrazili pryč.
Cesta autem zpět nebyla moc příjemná, byl jsem vydrncanej z tý rudý prašný silnice a bylo děsný vedro. Angel a zbytek domorodý posádky se v polovině cesty dohodli že si koupí místní občerstvení. V tom místě bylo pár baráčků a ňákej autobus a strašná kupa lidí v modrejch košilích s ňákým nápisem. Když jsme zastavili, tak se všichni ti lidi vrhli k autu a nastrkali otevřenýma oknama dovnitř ruce, ve kterých svírali svazky pečenejch kuřecích nohou na dlouhejch špejlích, ovoce a nevím co ještě. Zkrátka najednou jsem měl před gzichtem les rukou s pralesem nedopečenejch kuřecích stehen, který vehementně nabízel řvoucí dav venku. Já si nekoupil nic, zbytek posádky si koupil pytlíky grilovanejch banánů a vychlazenou balenou vodu. Ochutnal jsem banán, ale vzdal jsem to, nechutnal mi. Dodrncali jsme do Kampaly, kde jsem ocenil přepych hotelu, a hlavně sprchu…
Kampala 02.28.2008
Jan Kotrlak
Trocha poézije...
Tohle jsem nedávno vyhrabal. Napsal jsem to když jsem byl ještě mladej a blbej. Dneska jsem už starej a blbej, tak takový věci nepíšu...
Jan Kotrlak
911
O celé události se napsalo a nafilmovalo tolik materiálu že nemá cenu popisovat co už bylo tolikrát v různých formách prezentováno. Vynořilo se x teorií a vysvětlení, profesionálních analýz, oficiálních i konspiračních výkladů. Svět je jimi zahlcen a je věcí každého k čemu se přikloní a čemu uvěří. V následujících pár řádcích chci popsat jak jsem to prožil já, z pohledu obyčejného člověka který byl při tom...věci nejsou vždy tak jak si člověk myslí.
Jan Kotrlak
Kinkongo 2.2.
Co se týká naší nový vily, tak je tu trochu problém s dodávkou proudu, protože při výpadcích, které nastávají poměrně frekventně, se správci baráku vymlouvaj že nejsou peníze na palivo do generátoru. Moc jim nevěřím, určitě se mě snažej pumpnout o prachy. Že není světlo mi ani tak nevadí, ale taky se neohřejvá voda v bojleru a tím pádem nejde sprcha a dole v kuchyni nechladí lednice, a to už je průšvih. Stravování je jedna z věcí, která se časem sama vyřešila. Zezačátku jsme tahaliz domova kufry jídla, protože jsme nevěděli kde je bezpečný se stravovat. Ted ́ už je situace jiná, známe dost míst kde se člověk nají, a kde si dáváme jídla jako jsou zeleninový saláty, já mám v oblibě avokádovej, různý úpravy kuřat, rýže, nebo steaky z místního hovězího. Většinu restaurací a vůbec všech podniků vlastní Arabové, proto se tu dají koupit taky jídla Středního Východu, jídla, který znám velmi dobře z New Yorku. Dál je tu malá pizzeria, jmenuje se Davids Pizza, kde v malý pícce upečou objednanej koláč, a je vynikající. Téměř denně navštěvujem podniky co se jmenujou La Mandarine, Pyramide, La Baguette. Na ulici se prodává ovoce a zelenina, my kupujeme většinou avokáda, ananas a mango. V centru Brazzaville je taky pár pekáren, kde občas koupím francouzský bagety a bílej chleba. Čerstvý pečivo je výborný, ale musí se spotřebovat nejlíp ve stejnej den, protože pak změkne a ztratí chut ́.
Jan Kotrlak
Kinkongo 2.1.
Blížíme se k Brazzaville, je ke sklonku dne, letadlo zvolna pluje nad krásnou členitou kopcovitou krajinou, za kterou se v dálce v mlžným oparu rýsujou pahorky. Krajina zalitá sluncem má nazlátlou barvu a vypadá idylicky. V jednu chvíli se potopíme do tak hlubokýho údolí, že z oken koukáme přímo do zelenýho úpatí kopce, porostlýho bohatou vegetací. Pak se zase zčistajasna vyhoupneme vysoko nad zem a to už jsme blízko cíle. Nevidím ale ještě žádný příbytky ani stopy lidský přítomnosti. Když se objeví, tak už jsme téměř u letiště Maya Maya. Dneska letíme z Prahy dva, já a Dan, protože provedeme změny na platformě v Kongu, nový instalace, a musí se to stihnout co nejdřív. Dan nemá vízum, tak očekávám že bude následovat stejnej tyjátr, v jakým jsem hrál já před měsícem. V hale už čeká Carly z Waridu, zařvu na něj, vezme naše pasy a jsme za neuvěřitelnejch cca 10 minut za pasovou kontrolou. Pro změnu zase čekáme asi hodinu na kufry, ale nakonec je máme a odjíždíme do svejch destinací, Dan do hotelu Olympik a já do naší nově pronajatý vily.
Jan Kotrlak
UGA-UGA 2.2. Rodinná slavnost
V neděli mi Edith sdělila že se v domě její sestřenice pořádá párty a že tam zajdeme. Sestřenice se jmenuje Helen, je čerstvě provdaná za Filipa, který je původně z Kenyi. Pak z toho vyplynulo že tahle párty se pořádá vlastně pro ty členy rodiny, kteří nestihli nebo se z ňákýho důvodu nemohli dostavit před rokem na svatbu.
Další články autora |
Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů
Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....
Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát
Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...
Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia
„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...
Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození
Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...
Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka
Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...
Assange u amerického soudu přiznal vinu v případu vyzrazení tajných informací
Zakladatel WikiLeaks Assange u amerického soudu přiznal vinu v případu vyzrazení tajných informací...
Padouch, nebo hrdina? Sága Assange po dvanácti letech končí
Premium Zakladatel serveru WikiLeaks Julian Assange se dohodl s americkou justicí a přizná se k porušení...
I s rakovinou slinivky lze žít mnoho let. Nový program odhalí nádor včas
Premium Lidé ohrožení zákeřnou rakovinou slinivky mají naději, že nezemřou do roka a půl od zjištění...
Ministři obrany USA a Ruska si zvedli telefon, poprvé od loňského března
Americký ministr obrany Lloyd Austin po telefonu hovořil se svým ruským protějškem Andrejem...
Rozdáváme dětský opalovací krém ZDARMA
S přicházejícím létem je nutné myslet na ochranu pokožky, zejména u dětí. Přihlaste se do testování a vyzkoušejte dětský opalovací krém Cool Kids...